Září 2016

NES Godzilla Creepypasta - Epilog

27. září 2016 v 15:22 | Alfaraptor |  NES Godzilla Creepypasta
Autor: Cosbydaf

Překlad: Alfaraptor


Jmenuji se Zachary a v době, kdy tohle píšu, uplynuly tři týdny od té osudné noci, kdy jsem hrál NES Godzilla hru.

Vrátím se k té noci, do doby hned poté, co jsem vypnul NES. Jakmile jsem zase mohl chodit, první věc, co jsem udělal, že jsem odpojil NES a vytáhl cartridge a obojí uložil do oddělených zásuvek.

Podíval jsem se na počítač. Všechny snímky obrazovky, které jste viděli v příběhu, byly uloženy. Před vypnutím počítače jsem zálohoval všechny obrázky na flash disk, jen tak pro případ. Potom jsem padl do postele a okamžitě usnul. Nebyl to klidný spánek, ale naprosté vyčerpání. Po probuzení se mi zdálo, jako kdyby neuplynul žádný čas.

To byl ale den. První, na co si vzpomínám, bylo "... Co se sakra stalo minulou noc?" Chvíli jsem o tom přemýšlel, dokud mě nenapadlo kontaktovat osobu, od které jsem tu hru získal - Billyho. Tak jsem mu zavolal, aby přišel ke mně, což také udělal.

A ukázal jsem mu snímky obrazovky a ve zkratce pověděl, co se stalo. Nejdřív si myslel, že si z něj dělám legraci, ale později zjistil, že tomu tak není. Jakmile mu došlo, že je to skutečné, nedostávalo se mu slov.
Jasně řekl, že do hry vůbec nijak nezasahoval a že o ničem z toho nevěděl.

Takže jsem se nakonec Billyho zeptal: "ODKUD jsi to sehnal?" Dostal jsem jednoduchou odpověď: "Od jiného kamaráda, se kterým si vyměňuju hry." Ujistil mě, že je to důvěryhodný člověk a že nikdy předtím neměl problémy se hrami, které od něj dostal. Takže mu Billy zavolal. Ale když mu řekl ten příběh, byl stejně šokovaný a překvapený jako kdokoliv jiný, až na to, že nám náhle zavěsil. Tohle rozhodně nikam nevedlo.

Předtím než Billy odešel, zeptal se mě, jestli chci, aby si ode mě cartridge vzal a zbavil se jí. Rázně jsem odmítl. Zeptal se mě proč bych si ji vůbec chtěl nechávat. Řekl jsem mu, že si to potřebuju promyslet.
Od té doby jsme spolu já a Billy moc nemluvili. Ačkoliv jsem mu řekl, že to není kvůli tomu, měl jsem pocit, že si Billy myslí, že to, co se stalo se hrou, je jeho chyba.

Po tom, co odešel, jsem dlouho přemýšlel.

Bylo pro mě opravdu těžké dělat cokoliv jiného, opravdu. Nemohl jsem přestat myslet na tu hru, spousta otázek zůstala nezodpovězena. Co BYL Red? Byla Melissa opravdu v té hře? Jak se tam dostala? Proč se to všechno stalo právě v TÉTO hře?

Ale jedna otázka mi dlouho nedávala spát:

"Red řekl, že mě znal už dlouho. Jak?"

Od té doby jsem nedokázal setřást pocit, že jsem sledován.

Hra mě donutila ptát se sebe sama na otázky týkající se smrti a reality způsoby, o kterých jsem nikdy nechtěl přemýšlet. Už si nejsem jistý ničím. Neustálé přemýšlení o tom mělo negativní dopad na můj život. V tuto chvíli jsem se nestaral o nic jiného. Všechny každodenní aktivity se mi ve srovnání s tím zdály zbytečné.

Nakonec jsem se rozhodl, že si musím vybrat mezi dvěma věcmi: Zkusit si hru znovu zahrát nebo ji zničit. Pokusil jsem se několikrát se přesvědčit udělat to první, ale nikdy jsem se nedostal dál než k zapojení NES. Jen kontakt s cartridgí mě donutil připomenout si všechnu tu bolest, kterou jsem cítil během souboje s Redem.

Byl jsem zvědavý, jestli pokud bych si znovu hru zahrál, zda by to způsobilo něco strašného. Nevěděl jsem nic o tom, jak tahle "hra" fungovala a bylo to příliš nebezpečné. Nebyl jsem si jistý, jestli bych další hraní vůbec vydržel.

Takže byl čas pro další možnost. Chtěl jsem se nadýchat trochu čerstvého vzduchu a tak jsem vzal cartridge s sebou, abych ji hodil do jezera. Přišel jsem k jezeru s cartridgí v rukou, podíval jsem se na ni... a vzpomněl jsem si na Melissu. Pokud to, co jsem ve hře zažil bylo opravdu skutečné, to, co jsem udělal, mohl být jediný způsob, jak ji zachránit od věčného mučení. Jistým způsobem mohla tato zvrácená hra zachránit její duši.

Sakra. Jamile mě to napdalo, tak jsem věděl, že ji nebudu moci zničit. Takže jsem si sedl na lavičku a asi hodinu hleděl na jezero. Nakonec jsem se rozhodl pro třetí možnost: Prodat hru na eBay.

Může to být sobecké, ale přísahám, že to nemá nic společného s penězi. Je mi jedno, jako moc nebo málo za tu hru dostanu zaplaceno, věřte mi. Je to sobecké, protože už nechci nést zodpovědnost za vlastnictví cartridge. Nechci se k tomu věčně vracet a jediný způsob, jak se s tím vypořádat, je zbavit se té hry.

Což mě přivádí k hlavním důvodům, proč jsem vytvořil souhrn těchto událostí; první je zaznamenat detaily, dokud si je pamatuju a druhý je, že ať už se o tu hru přihlásí kdokoliv, ať ví, do čeho jde. Nemůžu zaručit bezpečnost kohokoliv, kdo hru bude hrát nebo že se vůbec něco stane. Avšak tohle si zapamatuj, nový majiteli hry: Buď opatrný a pokud budeš mít pocit, že si hra doslova zahrává s tvojí myslí, VYPNI TU ZATRACENOU VĚC.


NES Godzilla Creepypasta - kapitola 8: Finále, část druhá

27. září 2016 v 14:10 | Alfaraptor |  NES Godzilla Creepypasta
Autor: Cosbydaf

Překlad: Alfaraptor

Grafická úprava: Alfaraptor a JPRex


Po zdánlivé porážce Solomonem Red zrekonstruoval své tělo do gigantické finální formy a během toho nás přenesl do žnoucího pekla. Byla to připomínka našeho prvního setkání. Až na to že prostředí, stejně jako skutečná síla Reda se teď staly velmi skutečnými. Z hudby se stal hlasitý vřískavý zvuk, zběsilé bubnování smrti.

Čelit Redovu šílenému množství zdraví se mi zdálo nemožné.


Solomon byl moje nejslinější monstrum. Ale sotva měl proti němu šanci. Bylo to jako bojovat s horou.


Během vteřin byl Solomon přemožen a padl na zem, kde ho Red rozdrtil svým chodidlem. Sadistický démon si dal na čas, aby rozdrtil Solomonovy obratle a žebra jako křehké větvičky. Řekl bych, že si naši bolest užíval.



"Je to beznadějné. Jsem mrtvý."

Neměl jsem na výběr než poslat další monstrum na smrt. Všichni jsme měli umřít. Jen jsem doufal, že mi odpustí.


Po ubrání nepatrného množství Redova zdraví byl zničen také Anguirus. Red vypustil smršť zařících horkých jehel do jeho obličeje, dokud nepadl.


Další okamžik neuvěřitelné agónie, potom prázdnota, jak můj spojenec padl.


Zeptal jsem se Reda, odkud zná moje jméno.

A pak to řekl.



Po léta byla mučena něčím, čemu nikdo nerozuměl. Teď jsem věděl, co to bylo.

Teď už jsem věděl, proč se mi bylo vysmíváno Melissinou smrtí a jak se o tom hra dozvěděla. Protože ON o tom věděl, ON byl za to zodpovědný. A tentokrát chce zabít mě.


Vrátil jsem se zět na mapu, abych poslal Godzillu do jeho posledního souboje. Na mapě nezbylo už téměř nic, jen Godzillova a Redova ikona a...


...páté monstrum.

Uprostřed všeho, co se dělo, jsem na něj úplně zapomněl. Pokoušel jsem se ho znovu vybrat. Nadával jsem, prosil jsem, křičel jsem na něj, aby něco udělalo, COKOLIV, co by mi pomohlo. Ale nic nepomáhalo.

Zbývalo udělat pouze jediné.





Věděl jsem, že Godzilla nebude mít větší šanci než zbytek. Ale možná, možá že teď, když jsou všechna ostatní monstra pryč, se páté monstrum konečně probudí.

Podařilo se mi vybrat ikonu tvora a stiskl jsem tlačítko A jako nejrychleji jsem mohl. Ikona se začala třást, jako by se zoufale snažila pohnout!

Tehdy se Red rozhodl, že už nebude hrát fér a když jsem se snažil monstrum aktivovat, rozhodl se pro smrtící úder: Zastavit mi srdce.

Ruce mi začínaly znecitlivovat, ale i když mi zrak ochaboval, stále jsem se snažil stisknout tlačítko A.


Red určitě porušoval jedno ze svých pravidel, ale musel si myslet, že pokud mě zabije rychle, pak bude příliš pozdě starat se o jakékoliv následky, když vyhraje.

Mýlil se.





Redovy schopnosti byly narušovány něčím jiným. Zabraňovalo mu to zabít mě a když se mi znovu vrátil zrak, spatřil jsem někoho známého:


"...Kdo jsi?"


"Cože? Jak je tohle možné? Já... Red mi řekl, že tě zabil..."



"Ale jak ho teď budu moci zastavit?"




Její slova mnou pohnula. Takhle přece neumřu. A musel jsem bojovat za víc než jen za svůj život, musel jsem zachránit Melissu a svět, který obývá.

S její pomocí bylo páté monstrum konečně uvolněno.


Nastal čas ukončit to jednou pro vždy. Společně zničíme toho zatraceného zlozence pekla.



Accacius byl to nejsilnější monstrum ve hře. Musel být, pokud bychom měli mít nějakou šanci na přežití. Při "úderu" se jeho ruce změnily v čepele, což působilo ohromné poškození. Avšak Red měl zdraví víc než dost. Nakonec bude rozhodovat jen míra zdatnosti:







S posledním úderem byl Red zničen. Jeho tělo se rozložilo a kleslo dolů, doprovázeno vítěznou hudbou. Paralýza pomalu odeznívala a já mohl zase vstát!






Dokázali jsme to. Melissina smrt byla pomstěna a já cítil neuvěřitelné štěstí... dokud jsem si nevzpomněl na všechnu tu smrt a bolest, která k tomu vedla. Všechna ostatní monstra, která bojovala a zmeřela. Chystal jsem se za ně truchlit, ale hra ještě neskončila.






Slzy radosti mi tekly po tváři a já se rozbrečel. Plakal jsem víc než za posledních několik let, možná víc než za celý život. Vše, čím jsem si prošel, vše, co jsem objevil, a teď se blíží konec hry. Ale předtím, než ona i ostatní odešli, mi chtěla Melissa něco říct:





Rozcestník kapitoly Finále

25. září 2016 v 12:44 | Alfaraptor |  NES Godzilla Creepypasta
Kliknutím na obrázek se dostanete na vybranou část kapitoly




NES Godzilla Creepypasta - kapitola 8: Finále, část první

25. září 2016 v 12:37 | Alfaraptor |  NES Godzilla Creepypasta
Autor: Cosbydaf

Překlad: Alfaraptor

Grafická úprava: Alfaraptor a JPRex


"Proboha."

To byla moje první myšlenka, když jsem si uvědomil, že budu muset objovat s "Redem", tvorem, který mě mučil téměř celou hru. Jak můžu bojovat s něčím, co mě dokáže zavít jediným dotykem? Zdálo se to být zcela nemožné.

Naštěstí už Red ztratil schopnost zabýt jediným dotykem. Ale přesto to byla ta nejtěžší bitva, které jsem kdy čelil v této hře nebo kdekoliv jinde. Kdybych měl nějaké skutečné ponětí, co mě čeká, než zahájím souboj, nikdy bych to neudělal.

Velmi záhy jsem pochopil, jak strašlivou chybu jsem udělal. Red se natáhl a podrápal Godzillu. A když se ho ty drápy dotkly, pocítil jsem to.


Vím, že je pro lidi běžné, že prožívají, když jejich videoherní postava, dostane zásah nebo ztratí život. Ale tohle bylo jiné. Tohle byla skutečná fyzická bolest.

Když mě zasáhla bolest, pozastavil jsem hru. Neutrpěl jsem žádná skutečná zranění, ale zdálo se, jako by mi něco podrápalo rameno. Do této doby jsem viděl a zažil spoustu nepříjemných věcí, ale to, že mi hra způsobuje skutečnou bolest bylo až příliš. Ano, byl bych zklamaný, kdybych neuviděl konec, ale za to riziko už to nestálo. Chystal jsem se zvednout, abych udělal poslední snímek obrazovky a vypnul NES, když jsem si něco uvědomil-

-Nemůžu vstanout.

Něco mě drželo na místě. Jediné svaly, kterými jsem mohl pohnout, byly na mých prstech. Jak se mě začínala zmocňovat hrůza, objevila se na obrazovce nová zpráva.


Začal jsem křičet, ale vyšel ze mě jen slabý přiškrcený zvuk. Zoufale jsem se snažil pohnout, ale nešlo to. Díval jesem se na vechny strany a pak jsem se podíval na počítač.

Když jsem zahájil souboj, dělal počítač nějakým způsobem sám od sebe snímky obrazovky. Stále nevím jak nebo proč. Muselo to dělat něco ve hře.

Jelikož mě Red slyšel, pokoušel jsem se ho prosit, aby mě pustil. Od této chvíle začínaly být věci nejasné, protože jsem byl tehdy pod velikým stresem, ale z toho, co si pamatuju, jsem řekl:

"Omlouvám se. Omlovám se, že jsem tě urazil. Nemyslel jsem to vážně. Nemyslel jsem, že to bude tak vážné. Prosím, nech mě jít. Pokud mě necháš jít, slibuji, že to nikomu neřeknu nebo že ještě někdy hru zapnu. PROSÍM!"

A Red odpověděl:



"Přežije jen jeden."

To prohlášení nemohlo být jasnější. Pokud bych nedokázal zabít Reda, zabije MĚ. Jako hlupák jsem si hrál s něčím, čemu jsem nerozuměl, a teď mě to může stát život.

Vzdal jsem pokusy zvednout se a přijal realitu situace.
Byl jen jeden způsob, jak se z toho dostat živý.
Musel jsem zabít Reda.


Všechno se to stalo tak rychle. Pokud by nebylo snímků obrazovky, nemusel bych si z toho nic pamatovat. Podobně jako v závěrečných útocích se Red ohyboval neuvěřitelně rychle. Sotva se to dalo postřehnout.


A proto zde nebyl žádný čast na vytvoření strategie. Musel jsem se zcela spolehnout na svůj důvtip a reflexy. Ke vší hrůze se nedalo předvídat, jaké útoky může Red použít, takže jsem musel neustále ÚTOČIT, ale zároveň se také BRÁNIT.

Cítil jsem každý zásah, který Godzilla dostal. Všechny bolely. Tak moc jsem se snažil vyhnout poškozením, ale každý útok, který jsem odrazil, mě nechal zranitelným před jiným. A bolest byla stále větší.


Potom, co mě přeskočil, začaly Redovy oči zářit. Ustoupil jsem co nejdál a skrčil se, ale nedalo se tomu vyhnout:


Když mě TOHLE zasáhlo, opravdu jsem křičel. Křičel jsem tak hlasitě, že by mě někdo jiný v bytě měl slyšet, ale neslyšel. Jen pohled na ten obraz mě bolí a nutí mě připomínat si ten spalující žár.

Pozastavil jsem hru, protože to moc bolelo, ale Red hru zase spustil, aby mě mohl znovu napdnout, což mě rozzuřilo.

Jako odpověď jsem útočil atomovým dechem stále a stále, dokud nebyl ukazatel energie zcela vyčerpaný. Chtěl jsem Redov ublížit tak moc, jako ublížil on mě.



Ještě než vypršel časový limit, se Red přeměnil na plovoucí formu. Nemyslel jsem si, že časový limit bude stále takhle ovlivňovat hru. Jsem za to vděčný, protože mi to dalo pár minut na přemýšlení a rozhodnutí se, co podniknout dál.

Rozhodl jsem se bojovat s dalšími dvěma Redovými formami pomocí monster, se kterým jsem se snimi poprvé setkal, takže Anguirus byl další na řadě. Pravděpodobně to nebyl úplně nejlepší nápad, ale udělal jsem to.

Vyskočil jsem a namířil Anguirův paprsek přímo do Redova obličeje a on se přesunul mio obrazovku, kam jsem za ním nemohl. Potom začala shora padat vlna obřích min.


Připadalo mi to nefér, tak jse zakřičel:

"Pokud budeš podvádět, tak proč mě vůbec necháváš používat ovladač?!"


A pak na mě zaútočil z levého horního rohu obrazvky:


"SAKRA!" Teď ani nebudu mít možnost vidět, odkud na mě příště zaútočí. Red pokračoval v útočení z různých úhlů a já mu musel neustále uhýbat.



Uběhlo dalších čtyřicet vteřin a Anguirus byl téměř na pokraji smrti, ale společnými silami jsme donutili Reda přeměnit se na létající formu, takže byla další na řadě Mothra.


Rozhodnout se bojovat s Mothrou proti Redovi byl příšerný nápad. Mothra byla Redem okamžitě převálcována a ukazatel zdraví zmizel během pouhých patnácti vteřin.


A jakmile zbývaly Mothře už jen dva dílky zdraví, udělal Red něco, co jsem nečekal:


Natáhl se, popadl Mothru a sežral ji.

Potom, co byla Mothra pohlcena, jse cítil mučivou bolest, jako kdybych byl rozdrcen. Mothra byla zabita kvůli mé hlouposti a já sdílel její bolest.
Následovala krátká zastávka na mapě, ale připadalo mi to jako hodina.

Bolest kombinovaná s neschopností pohybu mě přiváděla k nepříčetnosti. Staršně moc jsem to chtěl ukončit. Nikdy jsem nic tak moc nepřál.

Avšak stále jsem měl naději. Měl jsem jediné monstrum s plným zdravím, které se mohlo utkat s Redem. Solomona. Pokud měl kdokoliv z nich možnost zachránit mi život, byl by to on.


Solomon měl zřejmě nějakou společnou minulost s Redem, protože když souboj začal, objevil se tento dialog:



Red mě opět zaskočil druhým okamžitým použitím svého démonického ohně.


Ačkoliv to hodně bolelo, ve skutečnosti mi to poskytlo výhodu: Jeikož Solomon začal s plným zdtavím, stále měl nějaké navíc, ale Red teď vyplýtval veškerou svoji energii a už nemohl použít svoji nejsilnější zbraň. Teď zemře.

Jakmile měl jen velice málo zdraví, otočil Red celé své tělo tváří k obrazovce, vyletěl nahoru a pak se pokusil rozdrtit Solomona.



Když se mu to nepovedlo, pokusil se pohltit Solomona, jak to udělal s Mothrou. Ale tentokrát mi monstrum nesežere:



Myslel jsem si, že jsem vyhrál. Ale něco bylo špatně. Red neklesal ke spodní části obrazovky a já se stále neomhl pohnout. Red byl stále naživu...





NES Godzilla Creepypasta - kapitola 7: Zenith

24. září 2016 v 11:31 | Alfaraptor |  NES Godzilla Creepypasta
Autor: Cosbydaf

Překlad: Alfaraptor

Grafická úprava: Alfaraptor a JPRex


Tak jsme tady, v posledním světě. Nerad o téhle části mluvím a pořád mě to hodně trápí, ale je to něco, co musím udělat, abych se přes to dostal. Lidé si to zaslouží vědět.

Už jsem si byl velice vědom nepřirozené povahy hry, ale Zenith se od ostatních světů lišil. Zatímco ty ostatní byly rozhodně zvláštní a někdy i děsivé, svět Zenithu byl jako noční můra.

Ani jsem nemusel chodit příliš daleko pro náznak toho, že je se Zenithem něco špatně. První, čeho jsem si všiml, byla krvavě rudá textura mapy a hudba, kterou byl tajemný pískavý zvuk.


Všiml jsem si, že mám Solomona a Anguira zpět a na vteřinu jsem se cítil lépe. Potom jsem se přesunul na pravou stranu mapy, abych viděl, kdo budou moji nepřátelé tentokrát.


Tentokrát to byl Destroyah a King Ghidorah. Ale soudě podle ikony to byl jiný King Ghidorah než ten původní, protože stál na zemi, místo aby létal. Zaujala mě také groteskně detailní růžovočervená ikona. Nedokázal jsem říct, co měla představovat a bál jsem se to zjistit.

Při návratu na svoji stranu mapy jsem se rozhodl, že nemám moc na výběr než pokračovat ve své obvyklé "rutině", jít na Kvízovou úroveň dřív než udělám cokoliv jiného. Na to, co se stalo, jsem nebyl připravený.


Když se objevilo tohle doprovázené příšerně znetvořenou verzí hudby z obrazovky pro zadávání hesel, uskočil jsem zpět. Vypadalo to, jako kdyby Obličej padl za oběť nějaké strašlivé chybě. Myslel tím "Bude se ti po mně stýskat?" právě tohle? Věděl, že se tohle stane?


Můj tok myšlenek byl záhy přerušen, když jsem si všiml, že během mé nečinnosti začíná obrazovka blbnout a zdánlivě se rozpadat, takže jsem odtud pospíchal pryč.


A když jsem se vrátil na mapu, získal jsem nějak nové monstrum. Ani se mě nikdo nezeptal, jestli ho chci. Pokusil jsem se ho zvolit, ale stalo se tohle:



"CO SE TO SAKRA DĚJE?"

Chování hry mě děsilo a to jsem ještě nezahájil žádnou úroveň. Nechápal jsem, proč mi byla jen tak dána nová postava bez možnosti ji použít. Ale v tuto chvíli se s tím dalo sotva co dělat a já navštívil poslední ikonu s televizorem:


Žádná animace. Žádná hudba. Jen smrt.

Každý instinkt, který jsem měl, mi říkal, abych přestal hrát, abych hru prostě vypnul. A něco ve hře samotné se mě možná pokoušelo varovat před hrůzami posledního světa.

V tom případě by ale celá ta cesta sem, kterou jsem podnikl, byla naprosto zbytečná. To bych přece teď nemohl udělat, ne v posledním světě! Kromě toho, po provokování vzpomínkami na Melissu, jsem měl pocit, že mi hra dluží nějaké odpovědi.

Všiml jsem si, že první úrovní byl Rudý chrám, takže, kdyby nic jiného, už budu alespoň obeznámen s grafikou úrovně. A šel jsem tam s Godzillou, monstrem mně nejznámějším.


Godzilla se zmenšil, ukazatele skóre a úrovně zmizely a kamenné tváře z Modrého chrámu byly zpět. Hudba byla také podobná té z Modrého chrámu: Zvláštní děsivé hlasy. Snažil jsem se udržet optimismus a říkal jsem si "No, pokud je tahle úroveň jako Modrý chrám, tak by to mohlo znamenat, že tady nebudou žádní nepřátelé."

Jak moc jsem se mýlil.

Po chvíli chůze začaly všem kamenným tvářím zářit oči a smečka netvorů ze Stínového labyrintu vyrazila proti mně. Protože vycházeli z pravé strany obrazovky, musel jsem si cestu jimi probojovat.


Tato bitva pořádně otestovala moje reflexy, ale díky své rychlosti jsem netvory jen proletěl. Po jejich smrti po nich zůstávalo zdraví, což mi pomohlo zotavit se z poškození, které mi způsobili.

Jak jsem však pokračoval chodbou, oči soch se znovu rozzářily, čímž přivolaly další vlnu. Zdálo se, že jich je stejný počet, avšak tentokrát jsem byl méně připravený a způsobili mi větší poškození. Než jsem se dostal na konec chodby, prošel jsem čtyřmi takovými vlnami, kde jsem poslední vlnu monster shodil do propasti pomocí atomového dechu.


Zpočátku to vypadalo, že jsem dorazil do slepé části chodby, ale potom, co oči soch přestaly zářit, se přede mnou objevila cestička z cihel.

Šel jsem po cestě, která mě nutila jít doprava, dokud jsem nezastavil u zdi, kde jsem se musel pohybovat směrem vzhůru skákáním po římsách. Cestou jsem narazil na nová stvoření a jakousi zvláštní svatyni, v níž byly sochy Pekelného netvora a nějakého jiného tvora, kterého jsem neznal.



Jak jsem pokračoval, cesta zamířila dolů. Musel jsem opatrně vyměřovat skoky, abych se vyhnul nepřátelům, kterých bylo v této části úrovně plno. Neměli mnoho útoků, ale mohli vás snadno shodit z plošiny.


Na konci tohoto tunelu bylo pár malých plošinek vznášejících se nad nicotou. Přistál jsem na jedné u levé části obrazovky a pak se přiletělo cosi shora. Vypadalo to jako Modrý anděl ze Hřbitova, bylo však rudé a mělo obličej kostlivce.


Žádný z příjemných pocitů, které jsem pociťoval u Modrého anděla, se nevyskytoval u toho rudého a zatímco se vznášel kolem, jeho oční důlky začaly zářit jako u soch a přivolávaly monstra, aby na mě útočila. Jistě to nebyla ta samá shovívavá bytost, se kterou jsem se setkal dříve, takže to musel být nějaký falešný dvojník.


Bitva byla nervy drásající, protože jsem začal sotva s polovinou zdraví a musel se vypořádat s mnoha protivníky, stejně jako s nástrahami gravitace. Ke vší hrůze s ubývajícím zdravím Rudého anděla mizely také plošinky, dokud nezůstaly pouze tři.

Ale štěstí mi stále ještě přálo. Zrovna, když jsem si myslel, že už je po všem, udeřil jsem Rudého anděla ještě jednou a ukázalo se, že to byla poslední rána, kterou dokázal snést.


Jakmile se Rudý anděl úplně rozpadl, hra se okamžitě vrátila na mapu Zenithu. Přesunul jsem Mothru na nejbližší úroveň od Rudého chrámu, která se zdála být neuspořádaným zmatkem písmen tvořících slovo ZABIJ a začal jsem hrát.


Jak jsem předpokládal, celá grafika úrovně byla tvořena změtí písmen. A Mothra, stejně jako Godzilla, byla zmenšena na polovinu své velikosti. Začínal jsem mít podezření, že všechny úrovně Zenithu budou takové.

Hudba v pozadí byla příšerná, jako kdyby někdo pustil najednou všechny zvuky, kterých je NES schopné a vytvořil z nich "skladbu". Musel jsem kvůli tomu ztlumit zvuk.


Při hraní za Mothru se lépe vyhýbalo nepřátelům, to jim však nemálo bránilo v tom snažit se mě dostat. První nepřátelé, které jsem uviděl, byli bezhlaví Giganové a později tady byli hybridi monster složení dohromady z předchozích bossů, jako tvor s hlavou Biollante výše.

Uplynulo pět minut, během kterých jsem neviděl nic nového, a úroveň přešla do další části.
Hudba se změnila z hlasitého a otravného pípání na na něco mnohem klidnějšího a hrozivějšího. Grafika úrovně se také změnila, nyní vypadala jako krví promočená skládka. Pohled na to, jak bylo všechno v této úrovní rudé, vyvolával nevolnost.



Počet nepřátel se znásobil, bez ustání mě pronásledovali a stále hůře se jim vyhýbalo. A na konci úrovně došlo k vyvrcholení situace, jak se horda monster spojila dohromady v jednoho ohromného děsivého hybrida:


Jakmile jsem se otřepal z úvodního šoku, přišel jsem na způsob, jak tu věc zničit: Neustále střílet oční paprsky na shluk Hedorahů tvořících jeho "hlavu". Pokud jste zaútočili jinde, okamžitě svá poškození zregeneroval.


Dokonce i s touto znalostí to byl neuvěřitelně těžký souboj. Řekl bych, že tak těžký, jako bojovat s Měsíčním netvorem, možná i těžší. Jeho nejběžnějším útokem bylo máchání pažemi pokrytými Giganovými pilami a čepelemi, a pokud se vás dotkly, okamžitě ubíraly zdraví.

Když bylo po všem, sesypala se zbývající monstra na hromadu. Potom se spolu se zemí pod nimi začala rozpadat a klesat k spodní části obrazovky.



Když jsem se vrátil na mapu, říkal jsem si "Zatím hra dívala nejjednodušší úrovně jako první… Pokud je tomu tak, jak moc špatný bude zbytek Zentihu?

Se dvěma dohranými úrovněmi a třemi zbývajícími jsme já a moje monstra získali opěrný bod ve světě nočních můr, kterým byl Zenith.

Rozhodování se, co podniknout dál, bylo mnohem více stresující a složitější než kdy předtím. Neměl jsem však vůbec žádné tušení, jak budou vypadat další úrovně nebo jak dobře na ně budou moje monstra připravená, takže mojí jedinou možností bylo hádat.

Snažil jsem si vysvětlit, co znamenají ikony úrovní, které mě čekají. Poslední úroveň před souboji s bossy očividně představoval jakýsi druh vulkanické oblasti s lávou a šlehajícími plameny.

Prostřední ikonu jsem stále nechápal, kromě toho, že vypadala "masitě" a vzdáleně jako nějaký orgán. Také zvláštně přerostlý.

Ta nejbližší, do které jsem se chystal vstoupit, vypadala jako trnité šlahouny zakrývající kaluž krve. Hádal jsem, že to bude úroveň s krvavými "řekami", jako v závěrečném útěku Dementie. Proto jsem zvolil Anguira, jelikož je při ponoření díky své schopnosti valit se nejrychlejší.

Úroveň, které říkám "Krvavé jezero" vypadala tak, jak jsem očekával. Krvavé řeky doprovázené trnitými větvemi nahodile rozmístěnými po stranách země. Hudba byla poměrně tichá, ale slyšel jsem výrazný zvuk bubnu a několika ostatních nástrojů, spoustu ozvěn a občas to znělo, jako kdyby někdo bubnoval pod vodou.


Byl jsem zklamaný, když jsem uviděl, že se Anguirus scvrkl stejně jako Godzilla a Mothra, zjevně to platí pro všechny úrovně Zenithu. Cítil jsem se méně bezpečně, když už moje obří monstra nebyla obří.

Procházel jsem se úrovní bez přerušení jen asi minutu, než jsem narazil na slepý konec cesty.


Mezi zemí, po které jsem chodil, a zemí na pravé straně obrazovky zela ohromná mezera. Přeplaval bych na druhou stranu a pokračoval v chůzi vpravo, ale kvůli obrovskému množství trní blokujících cestu nebylo kam jít.

Dva tvorové s létacími blánami na pažích a tlamami připomínající mihule seděly na natažených šlahounech a pištěly na mě, podobně jako vrány na narušitele jejich území. Další znepokojující ukázka možného vědomí tvorů této hry. Jestli se však o nich vůbec dá říct, že jsou "ze hry".

Sestoupil jsem do krve, pomalu klesal ke dnu. Vodní nepřátelé byli všude a těžko se jim vyhýbalo. Zejména černý žralok byl velmi agresivní a těžko se s ním vypořádávalo, ale naštěstí jsem se setkal pouze s jedním.


Jak se scéna začínala víc a víc zaplňovat, vyplaval jsem k povrchu, abych zjistil, že je hladina poseta vznášejícími se těly.


"Děsivé, ale aspoň nepředstavují hrozbu." Alespoň jsem si myslel…


…Dokud se všechna neprobrala k životu a nevrhla se na mě! Snažila se mě stáhnout dolů a během toho mi ubírali zdraví. Všechna útočila jako skupina a když se mi podařilo jedno z nich setřást, další na mě skočilo zezadu. Musel jsem se stočit do klubíčka a valit se, aby se mě pustila a jakmile se to stalo, rychle jsem se stáhl.

Zanedlouho jsem dosáhl další pevniny. Poznámka týkající se trní, můžete na něm stát, ale způsobuje to bolest a některé z nich můžete zničit, avšak pouze to tenčí. Musel jsem ho zničit spoustu, stejně jako se vypořádávat s více nepřáteli.


Byl jsem přerušen obrazovkou:


Obrazovka se objevila pouze na třicet sekund, pak se zpět objevila úroveň a čelil jsem dalšímu slepému konci a těhotnému humanoidnímu tvorovi visícímu z horní části obrazovky na oprátce z páteře/pupeční šňury.


Břicho tvora se zevnitř roztrhlo!


A jak se spodní část jeho těla utrhla a spadla do řeky, došlo k odhalení bosse Krvavého jezera:


Vyletěl proti mně, vydal krátký ostrý skřek. Byl jsem donucen ustoupit.


Netopýr byl velice pohyblivý boss, rychlý a těžko zasažitelný. Jak jsem ustupoval, monstrum otevřelo svoji tlamu a vystřelilo spršku jehel. Přeskočil jsem je a podařilo se mi mu dát ránu do hlavy a on začal odlétat z mého dosahu.


Při letu netopýr pálil ze svých očních důlků proudy ohně a snažil se mě plameny zasáhnout. Převalil jsem se po zemi, což mi ubralo energii, ale naše rychlost se vyrovnala.

Tento cyklus se opakoval třikrát, dokud nebylo monstrum poraženo. S většinou mého zdraví pryč jsem se vrátil na začátek úrovně a velké trnité šlahouny blokující východ teď byly pryč.

"Už zbývají jen dvě úrovně. Koho si vyberu tentokrát?" Godzilla, Mothra a Anguirus dokončili každý po jedné úrovni, zbýval jen Solomon. A také záhadné páté monstrum. Pokusil jsem se k němu opět dostat, ale nešlo to. Pro další úroveň jsem se rozhodl znovu použít Godzillu a Solomona si nechal na závěr.

Předposlední úroveň označuji jako "Organickou", která byla ze všech vizuálně nejnepříjemnější.


Hned od začátku jsem viděl, že grafika byla děsivě odlišná. Atmosféra byla příšerná a zlověstná, s hlasitou hučivou hudbou. Děsil jsem se toho, co uvidím v těchto úrovních a jen pár vteřin na to se cosi objevilo:


Dvě odporné… potvory. Většina úrovně se těžko popisuje. Všechno mělo ten znepokojivý polorealistický vzhled. Většina nepřátel vypadala jako něco mezi skutečnými zvířaty a znetvořenými hroudami zaschlé krve se zuby.

Kromě toho byly značně větší než Godzilla a ačkoliv většina z nich nebyla příliš inteligentní, na zabití každého z nich bylo potřeba třicet a více zásahů. Kvůli tomu bylo lepší před nimi utéct než s nimi bojovat, ačkoliv nikdy nebylo zcela jasné kterým směrem utíkat.

Zatímco ve většině úrovní bylo k dosažení východu potřeba jít doprava, trasa této úrovně směřovala hlavně dolů a bylo nutné dojít k okraji plošiny a skočit na nižší. Nebyla žádná jistota, že jdete správně, ani žádné viditelné prostředky pro návrat na horní plošiny.

Také určití nepřátelé jednali, jako by si byli vědomi, že musíte skočit dolů a stávali na okraji nižší plošiny a čekali na vás. Když se to stalo, musel jsem jít zpátky a počkat, dokud monstrum neodejde.


Jak jsem šel dál, narazil jsem na plošiny naskládané nad sebou s úzkým prostorem mezi nimi připomínající bludiště. To znamenalo, že jsem nemohl skákat a ztěžovalo to útěk před nepřáteli. Naštěstí jediní nepřátelé, kteří byli schopní se vlézt do těchto bludišť, byly ti čtyřnozí netvoři vidění na začátku úrovně.

Celé to komplikovali dlouhá tasemnicovitá monstra, která se pohybovala mezi plošinami, kde vás mohla uvěznit. Jediný útok, na který reagovala, byl atomový dech, po kterém se zase stáhla dolů. Ale stálo to ještě víc energie a nemohl jsem se bez dechu obejít příliš dlouho.


Zatímco jsem se snažil vyhnout ohavnostem obývajícím tuto úroveň, zjistil jsem, že když stojíte příliš dlouho na jednom místě, země se pokusí pohltit vaše monstrum:


Myslím, že to bylo tak čtyři minuty před koncem, kdy mi začalo být z úrovně opravdu špatně. Napětí mě pohlcovalo a ze všech těch nechutných pohledů se mi chtělo zvracet. Téměř jsem hru zastavil, abych si našel sáček, ale nakonec jsem to přečkal.

Také jsem na konci úrovně našel trik, ačkoliv, ačkoliv na jeho využití už bylo pozdě. Pokud na sebe narazí dva odlišné druhy monster, začnou spolu bojovat a nechají mě být. Neudělal jsem to úmyslně, prostě se to stalo:


Konečně v závěru úrovně došlo na souboj s bossem. Rozhodně byl ošklivý, ale ne tak odporný, jak jsem se obával, že bude. Ale mnohem důležitější než jeho vzhled je jeho porážka a protože jsem měl méně než polovinu zdraví, chyby nepřipadaly v úvahu.


Když jsem ho poprvé spatřil, byl připevněný k zemi, ale po deseti zásazích se vyprostil a začal se vznášet. Byl rychlý, ale na rozdíl od bosse Krvavého jezera nebyl omezován žádnou gravitací. Byl dokonce schopný létat skrz zemi bez jakýchkoliv následků.


Využíval toho a vznášel se pod zemí, aby nečekaně vyrazil a kousnul vás. Ale nechal toho po několika dobře mířených kopech do tváře. Růžová oblast na horní čelisti byla jeho slabinou, příliš mnoho úderů do tohoto místa mu způsobovalo nekontrolovatelné křeče.


Novou strategií bylo rychle se pohybovat všemi směry a snažit se mít jeho čelisti stále namířené proti sobě. Zdraví jsem měl povážlivě málo a používal jsem atomový dech, proti kterému neměl obranu.


V poslední části souboje monstrum úplně zešílelo, rychle se pohybovalo dopředu a dozadu a cvakalo čelistmi. Musel jsem se pod ním skrčit a zaútočit, až když se otočilo. Po dvaceti zásazích bylo zničeno.


"Zbývá poslední úroveň…"

A tak jsem se chystal na poslední úroveň. Bez váhání jsem zvolil Solomona a zahájil úroveň. Možná trochu moc rychle.


Poslední úroveň byla vrcholem odlišnosti mezi tím, co čeho byl graficky schopný NES a co mohla vytvořit hra. Hudba mě také zaujala, byla to jediná skladba, která se objevila víc než jednou - strašlivé skřípání, které zaznělo, když se Pekelný netvor objevil na hřbitově.

Hned na začátku na mě čekal nepřítel připravený zaútočit, kentaur držící bič. A nebyl sám.

Když jsem začal bojovat, objevilo se několik dalších kentaurů. Ve stejnou dobu přišli z obou stran obrazovky a nedalo se to zvládnout. Solomonovo létání mě zachránilo před velkou ztrátou zdraví na začátku úrovně. Kentauři mě pronásledovali, ale zdálo se, že neumí skákat.


Po útěku před kentaury jsem si všiml mezer v zemi. Zatím, co jsem se vyhýbal skákajícím nepřátelům s meči místo tlamy, uprostřed boje jsem se dostal k povrchu lávy, ze které se vynořilo stvoření a snažilo se mě chytit. Nepodařilo se mu to, ale vystrašilo mě to. Bude potřeba opatrné manévrování, abych se vyhnul okamžité smrti.


Brzy poté, co se objevili noví nepřátelé, začala být úroveň velmi obtížná. Hodně potíží způsobovali podsadití rudí démoni stojících na vysokých sloupovitých horách, kteří chrlili oheň. Vždycky jsem si počkal, až se otočí zády a v letu jsem je skopl do lávy. V ten okamžik jsem si všimnul, že nezískávám zdraví za zabíjení nepřátel.


Ne všechna zem byla stabilní. V jednu chvíli z ní byly jen malé kousky, které byly pomalu unášeny směrem doprava. Některé se při přistání potopily do lávy a nedalo se říct, které se potopí a které ne. Být v takové blízkosti lávy znamenalo i nebezpečí od lávových stvoření, což bylo velmi frustrující.


Bylo mi velké horko, což hodně ztěžovalo soustředění. Pokud jste někdy měli potničky, tak je to podobný pocit. Musel jsem si kvůli tomu často chodit pro vodu. Bylo to rozhodně kvůli hře a ne mé představivosti, ale snažil jsem se tu myšlenku dostat z hlavy. Nechtěl jsem na to myslet.

Na konci úrovně jsem se střetl s bossem vynořujícím se z lávy, jeho příchod byl ohlášen stršlivým zavytím:


Když vystoupil na souš, uviděl jsem, jak gigantický byl, několikrát větší než Solomon. Chystal jsem se vyletět nahoru a zaútočit na něj, on však otevřel svoji tlamu a vychrlil ohromnou dávku ohně:



Musel jsem uletět, abych se vyhnul plamenům, potom se přiblížit k bossovi a zaútočit tepelným paprskem na jeho tvář, po čemž klopýtal zpět. Pokud by se tak nestalo, pokračoval by stále doleva, dokud by Solomona nezahnal do lávy, kde by nebylo kde přistát.

Netvor dělal přestávky mezi chrlením ohně, jelikož se zdálo, že ho to stojí spoustu energie. V ten okamžik jsem zaútočil. Avšak oheň nebyl jeho jedinou zbraní, takže jsem se musel držet od monstra dál, když kolem sebe máchalo rukama s drápy. Jak jeho zdraví ubývalo, pohybovalo se rychleji a z bitvy se stala přetahovaná mezi dvěma monstry o tento kus země.

Asi po čtyřiceti zásazích bylo poraženo a svalilo se po zádech do lávy, odkud přišlo. A pak byla poslední úroveň dokončena.

Schylovalo se k souboji se dvěma bossy a závěrečnému setkání s Pekelným netvorem. Z nějakého důvodu jsem si myslel, že King Ghidoraha bude lehké porazit, tak jsem nejdřív bojoval s ním.

Začala hrát klasická hudba King Ghidoraha z původní hry a já čelil novému tříhlavému monstru:



King Ghidorah byl tak silný a neústupný jako nikdy. Okamžitě zaútočil gravitačními paprsky, které působily větší poškození než Godzillův atomový dech. Stal se z toho boj o neustálé mlácení King Ghidoraha při každé příležitosti, aby nemohl útok používat.


Avšak Ghidorah brzy prohlédl moji taktiku a také začal používat fyzické útoky. Útočil každým ze svých krků, srážel mě zpět a činil nemožným dostat se k němu tak blízko, abych ho zasáhl. Ale měl jsem nápad počkat, až natáhne jednu ze svých hlav a okamžitě ji zasáhnout atomovým dechem:



Zabralo to a k mému překvapení atomový dech skutečně Ghidorahovu prostřední hlavu. Stalo se to sotva chvíli předtím, než jsem si uvědomil, k čemu to povede a brzy na to…



…King Ghidorah používal schopnost chyby k přeměně na Mecha-King Ghidoraha. Ale co mě opravdu šokovalo, byla náhlá změna hudby. Slyšel jsem ji už předtím, ale nebyla z původní NES hry - byla ze hry Super Godzilla, ze souboje s Mecha-King Ghidorahem.

Mecha-King Ghidorahův první útok byl nejničivější: Mechanická ruka. Velice podobně jako Giganova pila znehybní monstrum a rychle ubírá zdraví. Než však mohl Ghidorah způsobit velké škody, tak naštěstí vypršel časový limit.


Budu potřebovat rychle porazit Mecha-King Ghidoraha, aby nemohl používat mechanickou ruku, tak jsem s ním poslal bojovat Solomna. Síla obou monster byla vyrovnaná.


Ale Solomon byl rychlejší a neustálým sekáním a používáním tepelného paprsku potkal kyborgské monstrum brzký konec.


Po porážce Ghidoraha jsem se vrátil zpět na mapu. Nyní jsem měl početní převahu proti nepříteli čtyři monstra ku jednomu a vítězství se jíž zdálo být v kapse. Ikona základny změnila barvu na krvavě rudou. Cítil jsem, jak z ní vyzařuje nenávist.


Zahájil jsem souboj proti Destroyahovi Anguirem a hudba byla stejná jako Ghidorahova. Na začátku souboje byl Destroyah v mikroskopické formě. Po jednom zásahu se změnil na mladého jedince, který měl pár útoků, a dalo se s ním lehce vypořádat.



Boj začal nabírat na vážnosti, když Destroyah přešel na složenou formu, čímž získal schopnost použití svých velkých paží a mikrokyslíkového paprsku.


Anguirův valivý útok, který býval až doteď velmi užitečný, byl k ničemu, protože pokaždé, když jsem ho chtěl použít, mě Destroyah neustále napadal svými dlouhými pažemi. V této části souboje jsem se musel spolehnout na hrubou sílu.

Těsně před vypršením časového limitu se Destroyah změnil na létající formu, proti které byl Anguirus v nevýhodě. Při návratu jsem bojoval proti létající formě s Mothrou (která se celkem hodila).


Mothra byla slabší než Anguirus, ale lépe vybavena k vyhýbání se a odrážení útoků létajícího Destroyaha, takže jsem byl ve výhodě. Začala však hrát hudba Mecha-King Ghidoraha a Destroyah se změnil na svoji finální podobu dříve, než jsem čekal, což drasticky změnilo moje šance na vítězství.


Mothřiny útoky měly velmi malou účinnost a musel jsem se zběsile pohybovat, abych se vyhnul poškození, než vyprší časový limit.

I tak by bylo téměř nemožné porazit Destroyaha s Mothrou, měl jsem však stále další tři monstra. Finální forma Destroyha byla velmi odolná vůči útokům a k poražení tohoto těžce obrněného protivníka povede ještě dlouhý boj.

V poslední části souboje jsem moc nehleděl na strategii, jen jsem útočil tak rychle a brutálně, jak to jen šlo.




Při posledním dílku zdraví se Destroyah pokusil o poslední protiútok - paprsek energie ze své hrudi.


Nevím, jak silný mohl být, protože vteřinu před tím, než ho mohl použít, jsem zasáhl Destroyaha do hrudníku a zničil jsem ho!


A bylo to - poslední monsterboss byl pryč. Uprostřed všeho toho vzrušení jsem na chvíli zapomněl, že k dokončení hry zbývá ještě jedna poslední věc.


Vidět znovu tu ikonu mě zasáhlo jako tuna kamení a paralyzovalo na několik minut. Měl jsem za sebou pořádný kus cesty. Ale měl jsem strach. Opravdu jsem nechtěl vědět, jak bude vypadat tohle poslední setkání.

Dřív než jsem o tom mohl dál přemýšlet, jsem přesunul Godzillu na ikonu a zahájil úroveň. "Tak jsi tady. Tohle je konec. Už jen poslední věc a je to za tebou."

A když se obrazovka změnila…


…nebylo tam nic.

Jen Godzilla a černá obrazovka. Chodil jsem sem a tam. Použil atomový dech. Nic se nestalo, dokud jsem něco nezaslechl - tlumený zvuk připomínající srdeční tep.



NES Godzilla Creepypasta - kapitola 6: Extus

17. září 2016 v 11:38 | Alfaraptor |  NES Godzilla Creepypasta
Autor: Cosbydaf

Překlad a grafická úprava: Alfaraptor



Na krátkou chvíli mezi Entropy a Extusem jsem doufal, že dostanu Godzillu a Anguira zpět. Jakmile se objevila mapa, uviděl jsem, že se mi přání z poloviny splnilo: Měl jsem zpátky Godzillu, ale ne Anguira. Měl bych raději oba, ale navzdory Anguirovým super schopnostem bych si zvolil Godzillu, kdybych si mezi nimi měl vybrat.


Extus měl dva odlišně zbarvené chrámy, bílý a růžový, pyramidu, která vypadala jako nějaká moderní budova a další dvě ikony, u kterých jsem tehdy nemohl přijít na to, co jsou zač. Noví bossové byli Gorosaurus, Kumonga a Ne-Ghidorah (kterého jsem se děsil spatřit, natož s ním bojovat).

S Godzillou zpátky jsem byl opět nadšený a dychtivý prozkoumávat, avšak stále obezřetný. Jako první jsem šel na Kvízovou úroveň, stejně jako předtím. Tentokrát byly otázky Obličeje mnohem nahodilejší než kdy předtím:

Kvíz 4

1) Dýchají sloni?
Odpověď: Ano, Reakce: Divný výraz č. 2

2) Byl jsi někdy sexuálně obtěžován členem rodiny?
Odpověď: Ne, Reakce: Divný výraz č. 6

3) Znásilnil jsi někdy někoho?
Odpověď: Ne, Reakce: Divný výraz č. 8

4) Je zelená tvojí oblíbenou barvou?
Odpověď: Ne, Reakce: Divný výraz č. 10

5) Je počítač vrcholem moderní technologie?
Odpověď: Ano, Reakce: Divný výraz č. 4

6) Jsi drsňák?
Odpověď: Ano, Reakce: Divný výraz č. 12

7) Umíš létat?
Odpověď: Ne, Reakce: Divný výraz č. 9

8) Umíš stát na hlavě?
Odpověď: Ano, Reakce: Divný výraz č. 7

9) Nenávidíš mývaly?
Odpověď: Ne, Reakce: Zmatek

10) Chtěl bys nové monstrum?
Odpověď: Ano, Reakce: Překvapení

11) Bude se ti po mně stýskat?
Odpověď: Ano, Reakce: Smutek

Měl jsem radost, že dostanu nové monstrum, ale ta poslední otázka mi dělala starosti. "Bude se ti po mně stýskat?"


"Mluví snad Obličej o okamžiku, kdy dokončím hru?", přemýšlel jsem. Od odhalení skutečně nepozemské povahy hry jsem netušil, co si mám o Obličeji myslet, nemluvě o zbytku hry. Ale něco ohledně té poslední otázky mi připadalo na Obličeji opravdu smutné.

Zatímco jsem o tom přemýšlel, se hra vrátila zpět na mapu. Měl jsem nové monstrum, ale vůbec jsem netušil, co má být zač.


Postavička lehce připomínala Rodana, ale hlava tomu vůbec neodpovídala. Přesunul jsem tohoto záhadného nově příchozího na ikonu Bílého chrámu a zahájil úroveň. Když jsem zahájil úroveň, objevila se obrazovka s textem "NAJDI DRAHOKAM". Zřejmě instrukce k dokončení úrovně.


Potom jsem poprvé spatřil své nové hratelné monstrum: chlupatého, tmavomodrého tvora s netopýřími křídly a s lebce podobnou tváří zvaného "Solomon".


Také jsem zjistil, že je moje cesta blokována paprskem světla a nízkým sloupem s tácem na vrcholu. Uvědomil jsem si, že ten paprsek světla blokuje východ, takže musím najít drahokam a upustit ho na tác, abych deaktivoval paprsek.

Jak přesně jsem to měl udělat, jsem netušil. V původní hře nebylo nic, co by vyžadovalo získat předmět k dokončení úrovně. Musel jsem zjistit, kde získám drahokam. Mohl jsem jít jedině doleva, což jsem taky udělal.

Solomon byl přinejmenším zajímavé monstrum. Dokázal létat a používat tepelný paprsek, což se obojí ukázalo být velice užitečné. Mohl také kopat a sekat svými křídly, ale nedokázal se skrčit.

Hudba Bílého chrámu byla sbor hlasů nebo spíš jeho videoherní podoba. Těžko se popisuje, ale měla takový "posvátný" zvuk.


Netrvalo dlouho, než jsem narazil na vlny nových zvláštních nepřátel. Neměl jsem s nimi moc práce, běhal jsem kolem nich a sekal, aniž by mi působili nějaké poškození.

Mezi každou vlnou nepřátel byla "pauza", potom, co jste jich zabili asi deset, se asi na minutu neobjevil žádný, potom přišla další vlna. Po pěti minutách jsem si všiml děr v podlaze a stropu:


Tvorové s gilotinovou tlamou rychle létali nahoru a dolů těmito puklinami, takže jsem si musel své skoky pečlivě načasovat, protože jsem netušil, jestli k tomu dostanu další šanci. Naštěstí se mi podařilo projít bez škrábnutí. Asi jsem měl štěstí.


Potom jsem se nacházel na konci chodby, kde jsem čelil jakémusi minimonsterbossovi. Pohyboval se rychle a měl jakýsi projektil, který střílel do čtyř směrů, ale zabil jsem ho docela rychle použitím Solomonova tepelného paprsku. Když bylo po bitvě, měl jsem svůj drahokam, který byl uvnitř tvorovy hlavy:


Zjistil jsem, že drahokam můžu zvednout a držet, když přes něj předu a držím tlačítko B. Ušel jsem celou cestu zpět na začátek a umístil drahokam na tác, což deaktivovalo paprsek.


Opustil jsem úroveň a spatřil jsem něco, co byla zřejmě nejzvláštnější odchylka týkající se monstra "Solomona".


Pokaždé, když se Solomonem dokončíte úroveň nebo porazíte bosse, objeví se tato obrazovka. Nemám tušení, co znamená "STÁLE NEJLEPŠÍ 1973". Ani datum ani fráze pro mě nemají žádný smysl nebo význam, co si vzpomínám, ačkoliv jsem přemýšlením o tom strávil spoustu času.

Další úroveň, kterou jsem hrál, byla tak, které jsem nazval "Bronzové pyramidy". Použil jsem Godzillu a zjistil, že od doby, kdy jsem s ním naposledy hrál v Dementii, dosáhl úrovně dvanáct.


Bronzové pyramidy byly na poměry těchto úrovní normální, ale grafika byla poměrně zajímavá, téměř neobvykle barevná a živá. Hudba měla odpovídající egyptský styl, byla pomalá a tajemně znějící.

Procházel jsem úrovní a bojoval s různými nepřáteli, žádný z nich nebyl příliš těžký (ačkoliv mravenci mohli být otravní, když jste naběhli do většího počtu). Můj oblíbený nepřítel byl tento obří plaz, na kterého jsem narazil v polovině úrovně:


Na konci úrovně jsem došel k velké pyramidě a dostal se do dalšího souboje s minibossem. Ačkoliv tentokrát to bylo trochu jinak, protože jsem musel bojovat se dvěma monstry zároveň.




S každým zvlášť bych se mohl vypořádat celkem lehce, ale bojovat s oběma najednou byla výzva. Ale urychlil jsem to přiměním jednoho z monster k usmažení svého bratra úskokem během okamžiku, kdy používal svůj plamenný dech:


Po porážce bratrů jsem si při návratu na mapu všiml něčeho zvláštního: teď jsem mohl pohybovat figurkami svých monster kamkoliv se mi zachtělo. Normálně se může Godzilla každý tah pohybovat o tři políčka a Mothra o pět.

Stále jsem chtěl vyzkoušet Solomona, takže jsem přesunul jeho figurku na ikonu hnědého sloupu s barevnými tečkami a zahájil úroveň.


Když jsem se dostal do úrovně, uvědomil jsem si, co jeho ikona představovala: Totemové sloupy. Dva mě uvítaly hned na začátku. Hudba měla nádech domorodého amerického stylu. Zdálo se, že používá stejné nástroje jako Les z Entropy, byla však výrazně odlišná, ale stejně zlověstná.


Procházel jsem se kolem asi tři minuty a na dohled nebylo nic než jen totemy. Do té doby jsem si to neuvědomoval, ale nečekal jsem další úroveň "bez života" po vší té aktivitě v Entropy. Při procházení kolem všech těch různobarevných obličejů v této znepokojující úrovni ve mně zanechávalo pocit, že jsem sledován.

Po pouhých deseti minutách, co jsem zahájil Extus jsem už byl v polovině. Po návratu z Totemové úrovně jsem vyzkoušel jednu z ikon s televizorem, abych zjistil, jak zvláštní to bude tentokrát:


…Očividně ještě zvláštnější než předtím. Hudba pro tohle bylo téma z Uranu.

Přepnul jsem zpátky na Godzillu, abych hrál další úroveň, která byla docela překvapením:


Byla to normální Městská úroveň! Barvy byly pochmurné, ale pořád to byl docela šok. Tohle byl druh úrovně, který bych čekal ve hře s Godzillou a byl jsem celkem naštvaný, že jsem se k ní nedostal dříve. Hudbou bylo téma Země.


Přišlo mi zvláštní, že úroveň vhodná se do hry s Godzillou se ukáže tak pozdě. Ale myslím, že lepší pozdě než nikdy.

Přesunul jsem Solomona na šedozelenou ikonu, která se ukázala být jakousi obří moderní Laboratoří:


V této úrovni byla spousta mechanických dronů, Solomon se jimi probíjel stejně jako nepřáteli v Bílém chrámu. Hudba měla drsný industriální ráz. Byli zde také zvláštní létajicí kyborgští nepřátelé, kteří byli otravní, protože odlétali pryč, když jste se na ně ve výskoku pokusili zaútočit.

Zajímavé byly také obří stázní nádrže uchovávající uvnitř jakási monstra. Jak jste mohli uhodnout, občas se monstra probudila a probila se sklem.

Snažil jsem se dostat kolem nádrží, jak nejrychleji to šlo, protože se monstra po vypuštění ukázala být zlomyslnými malými šmejdy.


Na konci úrovně byl výtah, který jsem použil k dostání se do spodní části úrovně, kde se nacházel východ. Po cestě na mě střílely bezpečnostní drony. Nemohl jsem opustit výtah, takže mojí jedinou obranou byl tepelný paprsek.


Poslední typ úrovně byla tahle jednoduchá věc, které říkám "Chrám srdcí" z jednoznačného důvodu:


Byla to pouze velká chodba se vznášejícími se nepřáteli ve tvaru lidských srdcí. Nejsou vám schopni ublížit, takže jediné, co děláte, je to, že probíháte úrovní a mlátíte jich tolik, kolik můžete, abyste získali všechno zdraví. Jedno proběhnutí těmito úrovněmi doplní zdraví na maximum, což mi později přišlo velmi vhod.

Hudba Chrámu srdcí připomínala hudbu z cirkusu, měl ten přehnaně radostný tón, který dával úrovni velice zvláštní pocit.

Po prozkoumání všech typů úrovní jsem se rozhodl bojovat s Gorosaurem za pomoci Solomona.


Hudbou bylo bojové téma Gezory. Během tohoto boje jsem si uvědomil, že je Solomon přehnaně silný: Jediný dobře mířený sek mohl ubrat až čtyři dílky nepřítelova zdraví.


Díky tomu byl souboj skončen velice rychle. Gorosaurus neměl žádné projektilové útoky, nebo cokoliv, co by se mohlo rovnat Solomonovým smrtícím drápům. Ale nechal jsem souboj probíhat tak dlouho, abych viděl, jestli Gorosaurus použije svůj typický "Klokaní kop" a byl jsem velice potěšen, když to udělal:


Ačkoliv jsem věděl, že je Solomon můj soubojový trumf, pro boj s Kumongou jsem jen tak pro změnu použil Godzillu. Krátce jsem zvážil použití Mothry, ale samozřejmě vyhrál Godzilla.


Kumonga byl také jednoduchý protivník, žádné tepelné paprsky nebo něco takového. Útočila na vás skákáním a bodáním svých chelicer a také používala svůj typický proud pavučin k vašemu znehybnění. Po omotání pavučinou Kumonga občas využije příležitosti k útoku, ale většinou je to způsob, jak si získat trochu času, podobně jako když vás Gezora zatlačí do rohu, dokud nevypřší časový limit. Jeho hudbou bylo Hedorahovo téma.


Po porážce Kumongy a Gorosaura jsem byl na konci Extu. Než jsem bojoval s Ne-Ghidorahem, zbývalo ještě něco udělat.

Moc jsem od toho nečekal, ale kvůli dokumentaci jsem se podíval na druhou ikonu televizoru. Tohle tam bylo:


Nemyslím si, že existovalo nějaké vysvětlení týkající se těch televizorů. Pokud bych měl hádat, tak bych řekl, že je to nějaká náhodná, nekontrolovatelná ukázka toho, co ta cartridge dovede. Nebo to všechno "hře" dávalo dokonalý smysl. Kdo ví. Každopádně téma pana Kohoutka byla hudba Saturnu.

Nastal čas na protivníka, ze kterého jsem měl hrůzu: Ne-Ghidoraha. Ačkoliv jsem získal odvahu díky Solomonovým bojovým schopnostem, pořád jsem byl nervózní. A když jsem zahájil souboj, byl jsem okamžitě zmatený:


Mým protivníkem byl Ne-Gezora. Porazil jsem falešné monstrum několika údery a pak se objevil Ne-Moguera. Pak to dávalo smysl; abych se dostal k Ne-Ghidorahovi musím nejdřív bojovat se všemi Náhradníky.

A tak jsem s nimi bojoval.







Probíjel jsem si cestu nimi, až jsem se konečně dostal k Ne-Ghidorahovi, kterým byl… Dorat.


Jakmile jsem se přestal smát, zničil jsem ho pouhými dvěma seky. Hudba ustala a já si myslel, že se vracím zpět na mapu. Ale bitva ještě nebyla u konce.



Skutečný souboj byl proti Chiméře, monstróznímu hybridovi Náhradnických monster. Tohle byl zatím nejtěžší boss vůbec, každý jeho útok ubral celý dílek zdraví, zatímco útoky proti němu byly značně oslabené. Bylo štěstí, když mu například Solomonovo sekání ubralo půl dílku zdraví.

Během této bitvy jsem velice ocenil dvě věci: Časový limit pro souboj s bossem a Chrám srdcí. Nebýt těchto věcí, nemusel bych tohoto bosse vůbec porazit.

Přišel jsem na strategii, jak porazit tento kolos. Střídal jsem Godzillu a Solomona, a jakmile měl jeden z nich nebezpečně málo zdraví, vzal jsem ho do Chrámu srdcí, zatímco druhý bojoval s Chimérou. Byl jsem vděčný za to, že Chiméra nedokázala obnovovat ztracené zdraví.


Velice zajímavou věcí na Chiméře bylo to, že její tělo bylo rozděleno na různobarevné části a každá ta část měla svůj vlastní ukazatel zdraví. Hlava byla nesmrtelná, dokud byly přítomny ostatní části a byla vždy poslední částí, která měla být zničena.


Kromě toho, jak těžký to byl souboj, byl také zatím nejdelší. Pokoušel jsem si vzpomenout, kolikrát mě přerušil časový limit, ale skončil jsem u čísla třináct.

Nakonec jsem zničil všechny část kromě hlavy, která teď sama létala kolem neuvěřitelnou rychlostí.

Chiméra bojovala dobře, ale já si šel tvrdě za svým cílem, a jakmile zůstala jen hlava, už neměla sílu porazit Solomona a tak jsem ji zničil tepelným paprskem.


A tak bylo po Chiméře. Byl jsem vyčerpaný po tak těžkém souboji a měl obavy, že to ovlivní můj výkon v závěrečném útěku na konci úrovně.

Ikona základny byla nahrazena, ale ne tváří Pekelného netvora. Místo ní tam byl kříž.


Úplně jsem strnul. Netěšil jsem se na to, že zase uvidím ikonu Pekelného netvora, ale jestli byla těch úrovních dobrá alespoň jedna věc, tak to, že byly předvídatelné.

Ale teď jsem byl na konci a ikona byla úplně jiná. Co to znamenalo? A proč kříž? Dost mě to znervózňovalo.

Pokusil jsem se zahájit úroveň se Solomonem, ale nemohl jsem. Objevilo se tohle oznámení, ve kterém prostě stálo "SOLOMON ZDE NEMŮŽE VSTOUPIT".


Důvod nebyl uveden. Možná to mělo co dělat se Solomonvým démonickým vzhledem. Protože jsem nemohl použít Solomona, použil jsem Godzillu.

Jakmile jsem spatřil úroveň, kříž začínal dávat smysl - tahle úroveň byla hřbitov.


Stále jsem byl v domnění, že je to nějaký trik. Poslední úroveň vždy zahrnovala útěk před démonickým netvorem a já se nenechám ošálit tím, že tahle bude jiná.

Takže jsem začal utíkat, ale asi po minutě bez přerušení jsem zpomalil. Během tohoto okamžiku mě zaujala hudba. Věděl jsem, že mi to zní povědomě, když jsem to poprvé slyšel, ale chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, co to je - osmibitová verze "Modlitby za mír" z prvního Godzillího filmu. Velmi smutná, emotivní píseň, dokonce i v této podobě.

A po dvou minutách hraní jsem se setkal s něčím, na co jsem nevěděl, jak reagovat:


Můj první instinkt bylo utéct, ale tahle modrá sochovitá bytost se prostě vznášela na místě. A něco mě na ni nutilo se chvíli dívat.

Protože to byl hřbitov a vznášela se nad kaplí, domníval jsem se, že je to nějaký Anděl dohlížející na mrtvé.

Působila na mě zvláštním, ale příjemným pocitem. Neřekl bych "šťastným", ale cítil jsem se tak nějak v upokojený. Nikdy jsem takovou bytost neviděl, ale připadala mi velmi povědomá.

Zrovna, když jsem se chystal odejít, objevil se Pekelný netvor a jeho přítomnost znetvořila hudbu do příšerného nesouvislého skřípotu, proměnila úroveň a znesvěcovala hrobky, zatímco se objevila nová země složená z krví nasáklých těl:


Cítil jsem, jak se mi rozbušilo srdce, neměl jsem možnost utéct, když bylo monstrum tak blízko! Chystalo se mě zabít, ale Anděl se mu postavil do cesty. Démon zařval a začal se prodrápávat Andělovou nohou a Andělovi začaly z očí téct krvavé slzy.


Chtěl jsem Anděla zachránit, ale nedokázal jsem pro to nic udělat. Musel jsem uctít jeho oběť a utéct. A tak jsem utíkal pekelnou krajinou, jak nejrychleji jsem mohl. Netvor mě brzy dohnal, stále hltal Andělovo tělo, jehož nohy byly odtrženy.


A tenhle pohled změnil moji hrůzu v hněv. Nyní jsem začal tohle odporné monstrum nenávidět. Byl jsem přesvědčen, že je to naprosté zlo a chtěl jsem, aby zemřelo.

Když jsem se dostal až na konec, vzpomněl jsem si, jak zareagovalo, když jsem ho urazil v Trancu, promluvil jsem k němu a řekl jsem: "Za tohle zaplatíš."

Tohle byla jeho odpověď:




Netušil jsem, jak budu pokračovat po téhle výhrůžce.

A nic mě nedokázalo připravit na hrůzy posledního světa - Zenithu.


NES Godzilla Creepypasta - kapitola 5: Entropy, část druhá

11. září 2016 v 14:41 | Alfaraptor |  NES Godzilla Creepypasta
Autor: Cosbydaf

Překlad a grafická úprava: Alfaraptor


Po TOMHLE… se hra vrátila na obrazovku s mapou. Měl jsem co dělat, abych nezačal křičet a mé ruce se třásly tak moc, že jsem stěží udržel ovladač.

Věděl jsem, že mě hra bude zkoušet, jestli budu pokračovat v hraní. Ale netušil jsem, že to zajde až tak daleko. Nebo že by byla schopná něčeho takového. Cítil jsem, jak mi to v hlavě šrotuje, když jsem se sám sebe ptal "Opravdu mi ta hra právě četla myšlenky?"

To se nezdálo být možné. Ale jak jinak si to vysvětlit?

Už jsem nemohl dál popírat, co se zdálo být jasné: Ta hra je živá. A nejen to, dokáže také navázat jakési mentální spojení s hráčem.

A přesto… jsem se nemohl donutit přestat hrát. Nevím, jestli si hra pohrávala s mojí myslí ne jsem tak neústupně zvědavý, ale i s předchozími zjištěními jsem se chtěl dostat až ke konci. Ještě víc než když jsem dohrál Dementii.

Ačkoliv to bylo děsivé, ne-li dokonce nebezpečné, tak jsem věděl, že pokud přestanu hrát, nebudu na to moci přestat myslet. Pokud se pokusím hru restartovat, mohla by se zase vrátit zpět do normálu. Kolik lidí kdy bylo přímými svědky něčeho takového, nemluvě o možnosti dělat z toho snímky obrazovky?

Nehledě na to, jak zvrácené to bylo, něco takového zažijete jen jednou za život.

Ale ani tak jsem nechtěl riskovat své zdraví. Měl jsem po ruce dálkový ovladač připravený k vypnutí televize pro případ, kdybych se cítil opravdu v nebezpečí. A kdyby to nefungovalo, tak bych vytáhl zástrčku ze zdi nebo prostě utekl z pokoje.

To bude jistě stačit…

Ať už má "hra" jakékoliv schopnosti, zdají se být omezeny pouze na to, co se dá ukázat na televizi a na všechno, co dokáže "mentální spojení" To druhé mě znepokojovalo. Stále jsem nevěděl, s čím mám tu čest, tak jsem se to nechystal brát lehkovážně.

Dal jsem si několikaminutovou přestávku, abych se zklidnil. A pak jsem se vrátil zpět ke hře.

Když už mluvíme o televizi, přímo pod bílým lesem, který jsem právě opustil, byla ikona televizoru a protože první animace byla tak zvláštní, rozhodl jsem se podívat na další, abych zjistil, co se stane. Ačkoliv jsem čekal stejnou animaci, ve skutečnosti jsem dostal zcela odlišnou:


Divné. Hudba této animace byla z mapy Neptunu. Celkem seděla, když je to rybí muž a tak… Nemohl jsem si pomoct, ale zajímalo mě, jaký je význam těchto věcí. Byla tu ještě jedna ikona televizoru, tak mě napadlo, že musí mít svoji vlastní jedinečnou animaci. Chystal jsem se o tom přesvědčit před dokončením Entropy.

Ale potom byl čas pro další úroveň. Ikona zlaté cihly byla nejblíž, tak jsem šel tam a zahájil úroveň "Zlatý labyrint".


Moje zdraví a energie byly doplněny. Nevím jak nebo proč, ale byl jsem rád, že nebudu mířit do neznáma polomrtvý. Také jsem si všiml, že se postavička mé Mothry scvrkla na polovinu své původní velikosti.

Hudbou bylo pomalé zlověstné bubnování, do kterého se přidávaly ženské hlasy po dobu jedné minuty. Celkem děsivé.

Zlatý labyrint byl sám pro sebe zvláštní. Nejsem si jistý, jak by se tato úroveň hrála, kdybych použil Godzillu nebo Anguira, protože létání se pro pohyb na tomto místě zdálo nezbytným.


Další věc, která mě zaujala, bylo to, že když jste šli doleva, vaše monstrum se skutečně otočilo a mířilo doleva. Zní to dost hloupě, ale v původní hře jste se měli pohybovat pouze doprava, takže když jste se pokusili jít doleva, vaše monstrum couvalo zpátky.

Tato úroveň byla očividně co do rozlohy obrovská, protože pokaždé, když jsem si myslel, že jsem už dosáhl konce nebo jsem si myslel, že jsem zase na začátku, jsem narazil na něco zcela nového. Například na lávové proudy bránící v postupu, na nové nepřátele a tváře vytesané z kamene;






A našel jsem jednu vytesanou tvář ve slepé uličce s výrazem s doširoka otevřenýma očima. Tu noc, kdy Melissa zemřela, měla ve tváři celou dobu přesně takový výraz. Nemohl jsem si pomoci, ale když jsem se podíval na tohle, měl jsem pocit, jako kdyby mě zpoza obrazovky opravdu něco pozorovalo:


Opravdu už jsem si nechtěl připomínat tu noc, takže jsem sochu opustil tak rychle, jako jsem ji našel. Stejně jsem potřeboval najít východ, což ukázalo být nelehkým úkolem. Zdálo se mi, jako by se tato úroveň táhla do nekonečna všemi směry. Musel jsem se potulovat úrovní přinejmenším patnáct minut, než jsem konečně něco spatřil;


Byl to tvor, který nebyl zlatý. Zřejmě jediný svého druhu v úrovni. Postrádal jakoukoliv schopnost vznášení se, jako ostatní tvorové, prostě jen chodil sem a tam po plošině.

Ale zanedlouho poté jsem zjistil, že se snesl dolů létající stroj, popadl ho a odletěl s ním pryč. Stroj mě zřejmě neviděl, tak jsem se ho rozhodl následovat, abych zjistil, kam toho tvora odnáší.


Stroj zastavil v místnosti s obřím kotlovitým objektem uprostřed. Stroj se vznášel nad kotlem a upustil tvora do něj.


Tvor se vynořil z otvoru na straně kotle, nyní stejně pozlacený jako vše kolem. Stroj odletěl. Nevím, co si o tom myslet, ale jsem rád, že jsem ho následoval, protože jsem brzy našel východ.


Když jsem se vrátil zpět na mapu, uvědomil jsem si, že se bossové ani nepohnuli. Trochu zvláštní, ale starosti mi to nedělalo, akorát mi to zjednodušilo plánování trasy napříč Entropy. Stále zbývalo prozkoumat dvě nové ikony, Indigové útesy a černou verzi labyrintu.

Protože zde byly pouze tři ikony černého labyrintu (které byly obklopeny bossy), hrál jsem jako první Indigové útesy.


Hodně se to podobalo modrým/zeleným horám. Grafika úrovně měla podobný "pomačkaný" vzhled, jsou zde také přebarvené mraky a měsíc ze Skládky toxického odpadu. Hudba (jestli se tomu tak dá říkat) byla pouhý hluboký burácivý zvuk.

Jedna z prvních věcí, na kterou jsem narazil, byla tato různobarevná stvoření s velkými hlavami vynořující se z malé jeskyně v zemi.


Všichni vydali synchronizovaný chrastivý zvuk a po vynoření z jeskyně kráčeli ve skupině a mě si ani nevšimli.

Neměl jsem jinou možnost než je následovat. Z jeskyně se jich vynořovalo stále víc a víc, dokud jejich počet nedosáhl asi stovky. Cesta byla zakončena útesem. Byl jsem v šoku, když jsem pozoroval, jak ti tvorové skáčou do propasti:


Už jsem viděl nepřátele skákat z útesu, ale ještě nikdy jsem neviděl nehratelné postavy spáchat takovou masovou sebevraždu. Velmi znepokojivý způsob, jak zahájit úroveň.

Pokračoval jsem dál, letěl nad různými druhy zvláštních tvorů jako těmi ukázanými zde:


Další skupina různobarevných "bambuláků" poskakovala nahoru a dolů a nechávala se unášet obřími ptáky, o kterých se domnívám, že jsou verzemi Obřího kondora z filmu Godzilla, Ebirah, Mothra: Velký souboj v Jižních mořích.


Porazil jsem v boji několik kondorů, ale trápilo mě zdání, že ti bambuláci až příliš toužili zemřít. Pokud je samotná hra živá… možná že jsou tvorové v těchto úrovních také "živí". A někteří z nich žijí velmi nešťastné životy, pokud na to má tohle chování poukazovat.

Ale co je k tomu nutí? V koutku mysli jsem téměř podezříval zářící měsíc…

Na konci úrovně jsem viděl další skupinu bambuláků pochodujících k obřímu monstru, které je požíralo.


To mě začínalo znechucovat, takže jsem bezmyšlenkovitě vypálil oční paprsky na monstrum i bambuláky. Zničil jsem jeskyni.


Monstrum se rozzuřilo a rozběhlo se přes zbývající bambuláky se mnou bojovat. Ačkoliv postrádalo útoky na dálku, bylo neústupné. Ale proti mně nemělo šanci.

Teď už jsem mířil přímo za bossy. Můj plán byl nejdřív bojovat s Battrou a potom s Megalonem. Potom bych navštívil poslední ikonu s televizorem, zahrál si Černý labyrint a bojoval s MechaGodzillou. Nakonec bych prošel úrovní s Pekelným monstrem. Byl jsem zvědavý, jestli na sebe vezme novou podobu.

Ale všechno hezky popořádku, čas porazit Battru.

Jak jsem čekal, začala ve formě housenky. Hudbou bylo Varanovo bojové téma.


Kdykoliv hra vložila nějaké Godzillí monstrum s více než jednou podobou, ta další podoba se vždy objevila. Pro hru, která je jinak nevysvětlitelná, je celkem překvapivá její soudržnost a přesnost týkající se monster bossů.

Boj začal jednoduše. Larva Battry bojovala podobně jako Maguma výpady a občasnými blesky ze svého rohu.

Během boje jsem si všiml, že bojové schopnosti Mothry byly pozměněny, čímž jsem získal výhodu:

1. Oční paprsky působily dvakrát větší poškození než původně, nyní byly stejně silné jako Godzillovy údery. Šupinky z křídel byly podobně vylepšeny, dokonce dělaly tu krásnou věc, že skutečně ZASÁHLY, když jste je použili.

2. I když v původní hře Mothra mohla létat, nemohla přeletět nad protivníkem. Byli byste sraženi stejně, jako kdybyste letěli přímo proti němu, což bylo velmi otravné. Ale teď už ne! Mohl jsem měnit směry a létat kolem, což byla velká pomoc, protože:


Bojovat s dospělcem Battry je jako bojovat s klonem Mothry, ačkoliv je Battra značně rychlejší a silnější.

Bez omezení pomalým pohybem larvální formy byl dospělec Battry obávaný protivník.


Ačkoliv postrádala blesky z rohu, měla nový mnohem silnější oční paprsek. Battra mohla měnit směr stejně jako já, takže tato bitva zahrnovala spoustu střídání stran a kroužení kolem, což byla celkem zábava, abych pravdu řekl.

Takže po poražení Battry, jsem se těšil, až uvidím, jaký bude Megalon. Ale nejdřív jsem prošel úrovní Indigových útesů a sestřelil spoustu těch tvorů, abych si doplnil zdraví.


Takže Megalon. Jeho hudba byla Giganovo téma. Dává to smysl, protože Gigan byl jeho bitevní partner v Megalonově prvním (a zatím jediném) filmu. Byl hodně jako Moguera, ale silnější a s více zbraněmi. Nejdřív na mě zaútočil svými vrtáky.


Líbilo se mi kolem něj létat, protože se zdálo, že ho to otravuje. Po několika vteřinách ustoupil a začal plivat granáty. Daly mi zabrat, protože se odrážely od "země.


Nakonec začal používat svůj světelný paprsek. Mířil přímo před sebe, takže bylo jednoduché se mu vyhnout a zasáhnout ho očními paprsky.


V podstatě byl silný, vytrvalý, ale hloupý.

Blížil jsem se ke konci Entropy. Právě jsem porazil Megalona a spustil poslední animaci z ikony s televizorem, abych viděl, co je tam tentokrát.

To, co jsem viděl, nebylo nikterak potěšující.


Hudba pro tuto pochmurnou scénu pocházela z obrazovky pro zadávání hesel. Nemohl jsem přijít na to, proč je tato animace tak zákeřná a násilná ve srovnání s předchozími. Celá hra se zdála být čím dál víc zlomyslnější.

Jak jsem se chystal dokončit Entropy, začal jsem se cítit… vyčerpaný. Těžko se to popisuje. Začal jsem být unavený, ačkoliv jsem předtím nebyl. Pravděpodobně to bylo ze všeho toho napětí, které tato hra způsobila, ale kdo ví.


Poslednímu typu úrovně říkám "Stínový labyrint". Prostředí bylo přebarveno ze zlaté na černou. Hudba měla temnou atmosféru, podobnou smyčce z NELÍTOSTNÉHO CHLADU, ale značně odlišnou.

Hudba pro mě byla prvním znamením, že tato úroveň bude znepokojivá. Proplétal jsem se labyrintem asi minutu a všiml jsem si, že se tady nevznášejí žádní tvorové. Byla to zvláštní změna od zlatého labyrintu, který byl plný tvorů, této úrovni, kde nebylo vůbec nic. Ale možná je to dobře, možná tady nebudou žádné překážky a já bez starostí projdu úrovní.

Potom obrazovka potemněla.


Najednou jsem ze svého omámení vystřízlivěl. Všechno bylo potemnělé, takže jediné, co jsem viděl, byla postavička Mothry. Nedokázal jsem určit, jakým směrem se pohybuju, takže jsem neustále narážel do zdí. Zaslechl jsem hluk davu běžícího chodbou. A spolu s tím běháním se ozval také řev. Hlasitý řev, který bych popsal jako vzteklého psa velikosti slona řvoucího vzteky. A bylo mi jasné, že ať už ten zvuk dělal kdokoliv, bylo jich hodně.

Věděl jsem, že tam něco je, ale nebylo to tam, dokud jsem snímek obrazovky trochu neupravil, abych viděl, jak moji pronásledovatelé vypadali:


Ale tehdy jsem neviděl, kde byli nebo kam mířím. Doslova jsem létal naslepo a tito davoví netvoři mě dohnali. Jediné, co mě napadlo, bylo "NE!", když jsem viděl, jak mi ubírají zdraví. Monstra mi ubrala polovinu mého celkového zdraví, když jsem byl zachráněn. Světlo se vrátilo a útočníci zmizeli.


A tak byla výzva této úrovně odhalena; Najdi východ dřív, než zhasnou světla a roztrhá tě smečka monster.

Teď mě zachvátila panika, pohyboval jsem se co nejrychleji a zkoušel jsem každou cestu, abych našel východ. Jak jsem hrál úroveň, světla zhasla celkem třikrát. Podruhé už mohlo být po mně, nebýt jedné z těch vytřeštěných soch:


Když jsem se držel blízko u ní, vypadalo to, že se ode mě monstra drží dál, dokud se zase nerozsvítilo. Socha je nějakým způsobem odháněla pryč. Dokud jsem byl v její blízkosti, byl jsem v bezpečí, ale zároveň jsem potřeboval najít východ.

Stínový labyrint se ukázal být menší než Zlatý labyrint, jelikož mi zabralo jen šest minut k nalezení východu. Ale ještě před tím tady byly řady chodeb vedoucích kolmo dolů bez možnosti návratu. Buď se dostanete k východu než vás dostihnou monstra nebo jste zemřeli. Naštěstí jsem to zvládl.

Už jen poslední boss, MechaGodzilla. Zahájil jsem souboj a stalo se něco nečekaného:


Nejen, že se mi zase zcela obnovilo zdraví (zdálo se, že se to děje náhodně), ale místo náhradníka bosse jsem bojoval s Godzillou.

Ale každý fanoušek Godzilly, který je toho hoden už to pochopil. MechaGodzilla začal souboj jako klon Godzilly, ale jeho přestrojení rychle zmizelo po ubrání pouhých tří dílků zdraví. Obvykle se proměna stávala v až v polovině boje.


V tomto bodě to bylo jako bojovat s MechaGodzillou v normální hře. Bylo fajn bojovat pro změnu s jedním z původních nepřátel ze hry. Ačkoliv nebyl přesně jako ten původní, měl také duhový paprsek a prstové střely. To mi zabránilo dělat starý trik zatlačit ho do rohu a zasahovat očními paprsky v bodě, kde mě nedokáže zasáhnout, ale stejně to byl laciný trik.


Ale po ubrání poloviny jeho zdraví se začalo dít něco divného. Jeho postavička začala blbnout podobným způsobem jako tehdy u Gezory v prvním světě. Po pár vteřinách začínají chyby vytvářet nový tvar…


A tak hra vytvořila Ne-MechaGodzillu a já zjistil, že tato vizuální chyba má co dělat s přetvořením věcí ve hře. Lidská tvář mu propůjčoval velice prazvláštní vzhled.

Bylo to jedno z nejsilnějších Nahrazujících monster a mělo nejvíc palebné síly. Zde je vyobrazen jeho Ústní paprsek, kterým jsem byl zasažen.


I když byl o něco silnější, byl stále pomalejší než originál a nedokázal tolik skákat. Vyhrál jsem boj tím, že jsem se neustále držel mimo jeho palbu, a když jsem nad ním přelétal, bombardoval jsem stroj šupinkami z křídel.

Zbývala poslední věc: útěk před pekelným netvorem. No potěš. "Tak ať už to mám za sebou", říkal jsem si.


"Závěrečný útěk" Entropy, byl nakonec přesně takový, jaký jsem se obával, že bude: Labyrintová úroveň. Předchozí útěky, ačkoliv obtížné, byly velice přímočaré. Museli jste jen utíkat doprava a nenechat se chytit.

Ale tady ta jednoduchost chyběla. Nebylo jisté, jak velký tento labyrint bude, nebo kde se nachází východ. A teď jsem se nejenže neustále musel vracet zpět, abych našel cestu, ale také jsem se musel vyhýbat doteku rudého monstra, který znamenal okamžitou smrt.

Těch prvních třicet vteřin se neukázalo. Ale věděl jsem, že se ukáže, a když jsem začínal nabírat tempo, uslyšel jsem hlasitý pleskavý zvuk:


A bylo tam, v "Létající podobě". Létalo pomocí netopýřích křídel a bylo rychlejší a nemilosrdnější než kdy předtím. Kvůli už dříve zmíněným důvodům se jednalo o nejnáročnější ze "Závěrečných útěků" a kvůli tomu jsem se musel soustředit na hru a nepořizovat snímky obrazovky.

Přesto jsem udělal jeden, kde rudé monstrum dělá něco, co považuju za velmi zajímavé.

Podařilo se mi ho setřást zvolením jiné trasy, než zřejmě očekávalo a nemohlo na mě zaútočit přes organickou zeď labyrintu. Alespoň jsem si to myslel.


Nejdřív se pokusilo prodrápat zdí, potom však otevřelo tlamu a zničilo zeď svými čelistmi z vnitřností.

Tyto krátké milisekundy, které brzdily monstrum, však mohly být klíčem k nalezení východu. Cesta k východu byla dlouhá a složitá, ale co si pamatuju, tak jsem letěl nahoru a pak zpět doleva. Stále netuším, proč jsem si zvolil právě tuto cestu. Asi šťastná náhoda, myslím.

Hodně jsem se zapotil, ale mé štěstí mě opět zachránilo. Doufal jsem, že mi nedojde, než dokončím hru. Už zbývaly jenom dva světy.
Dalším byl předposlední svět zvaný "Extus".


NES Godzilla Creepypasta - kapitola 5: Entropy, část první

9. září 2016 v 13:44 | Alfaraptor |  NES Godzilla Creepypasta
Autor: Cosbydaf

Překlad: Alfaraptor

Grafická úprava: Alfaraptor a JPRex


V původní hře bylo šestým světem Pluto. Ironií bylo, že ačkoliv je to nejmenší planeta, bylo Pluto největším a nejrozmanitějším světem ve hře. Entropy měla odlišné rozložení, ale byla podobně obrovská a rozsáhlá.


Hudba mapy byla hrána smyčcovým nástrojem, melodie, která začala truchlivě a pak se stala jakoby… asi bych řekl "pokroucená"? Cítil jsem se z ní nervózní a sklíčený. Nic, co bych chtěl poslouchat před spaním.

Kupodivu se zde nenacházela žádná z úrovní z předchozích světů, místo toho zde bylo osm zcela nových ikon. Tentokrát byli bossové Megalon, Battra a MechaGodzilla.


Jako obvykle jsem nejdřív šel na Kvízovou úroveň pro další výslech od Obličeje. Ale když jsem se sem dostal, všiml jsem si něčeho zvláštního; místo obvyklé přihlouplé hudby hesla GHID0RA hrálo téma obrazovky pro zadávání hesel.

Změna hudby se zdála být záměrná, protože po prvních dvou otázkách na začátku začínal kvíz nabírat temnější tón.

Kvíz 3

1) Máš rád zmrzlinu?
Odpověď: Ano, Reakce: Divný výraz č. 1

2) Máš rád klauny?
Odpověď: Ano, Reakce: Divný výraz č. 10

3) Uniká ti čas mezi prsty?
Odpověď: Ano, Reakce: Divný výraz č. 2

4) Máš nějaké výčitky?
Odpověď: Ano, Reakce: Ublížení

5) Zaslouží si někteří lidé zemřít?
Odpověď: Ne, Reakce: Divný výraz č. 3

6) Je bezpečné jít ven v noci?
Odpověď: Ano, Reakce: Divný výraz č. 5

7) Máš v noci problémy usnout?
Odpověď: Ano, Reakce: Divný výraz č. 9

8) Zabil jsi někdy někoho?
Odpověď: Ne, Reakce: Divný výraz č. 7

9) Chceš někoho zabít?
Odpověď: Ne, Reakce: Hněv

10) Snažíš se něčeho dosáhnout?
Odpověď: Ne, Reakce: Divný výraz č. 4

11) Má život nějaký skutečný význam?
Odpověď: Ne, Reakce: Láska

12) Máš rád Mothru?
Odpověď: Ne, Reakce: Šílenost


Věděl jsem, že se ta poslední otázka týká hry, ale netušil jsem, jaký bude mít důsledek. Odpověděl jsem upřímně, jelikož, jak jsem zmínil už předtím, nikdy jsem neměl rád Mothru.

Všichni neradi hráli za Mothru v této hře. A byl pro to dobrý důvod, po každém zásahu byla Mothra sražena k levému okraji obrazovky a vůbec se nehodila k boji, protože její útoky byly moc slabé. Jedinou výhodou Mothry byla možnost přeletět překážky v některých úrovních.

Takže jsem odpověděl Ne a Obličej mi skutečně odpověděl, ne jen šíleným výrazem, ale také textem;

"SMŮLA!"


Vrátil jsem se zpět na obrazovku s mapou a k mému zděšení Godzilla a Anguirus z mapy zmizeli a zůstala tam jen Mothra. Ksicht se mnou prostě vydrbal. Netřeba říct, že jsem byl naštvaný. Ale nemohl jsem s tím nic udělat a jsem ochotný se vsadit, že i kdybych řekl "Ano", tak by mi stejně zůstala jen Mothra. Co Obličej dává, to také Obličej bere.


Zhluboka jsem se nadechl a připravil se na průzkum. Přes mapu jsem se mohl vydat dvěma cestami, rozhodl jsem se pro tu nižší. To se ukázalo jako dobrá volba kvůli důvodům, ke kterým se hned dostanu.

Prvním světem přede mnou byl les, takže jsem začal tam. Téměř okamžitě mě přepadl zvláštní pocit. Na této úrovni bylo něco zvláštního, ještě zvláštnějšího než na těch předchozích.

Možná to bylo tím černým pozadím. Vždycky jsem se bál být v noci v lese. Něco na těch stromech mě přiměl cítit se obklíčený a zranitelný.


A fakt, že mi zůstala jen Mothra, tomu nepomáhal. Hraní přechozích herních světů za Godzillu mi dodávalo pocitu odvahy, v kůži Krále monster bych byl schopný se vypořádat se vším, co mi přijde do cesty.

Ale s Mothrou to takové nebylo. Žádný pocit síly nebo bezpečí. Teď jsem jen slabý, snadno porazitelný hmyz mířící do neznáma.

Zpátky k úrovni. Hudba měla nové prvky znějící jako dřevěné dechové nástroje, následované pomalými rytmickými bubny a cinkáním zvonů.Měl jsem z toho pocit, že narušuji nějaké nebezpečné místo, na kterém bych neměl co dělat.

Po chvíli jsem se setkal s prvními nepřáteli této úrovně. Alespoň jsem předpokládal, že to jsou nepřátelé. Byla to zvláštní dlouhonohá jelenovitá stvoření. Místo útočení si tam jen tak vykračovala. Přiblížil jsem se k nim a ona utekla pryč.


Uvažoval jsem na zasažení jednoho z nich očním paprskem, abych zjistil, co se stane, ale přišlo mi to nesprávné. Ti tvorové byli neškodní. Tak jsem kolem nich proletěl a pokračoval dál úrovní.

Přibližně v polovině cesty jsem narazil na skupinu jelenovitých zvířat a dva nové tvory: lenochodovité stvoření se zobákem šplhající po stromě a chlupaté raptorovité netvory lovící jeleny.

Bylo až neskutečné sledovat, jak mezi sebou ti tvorové reagují. Nepřipadalo mi, že hraju videohru, ale spíš, že cestuju lesem v nějaké jiné dimenzi.

Tvorové si mě povětšinou nevšímali, ačkoliv raptoři na mě útočili, když jsem se přiblížil moc blízko nebo když jsem zaútočil první. Jednoho jsem zasáhl, abych pomohl jednomu z těch jelenovitých tvorů uniknout. Sice mě podrápal, ale střetu se dalo lehce vyhnout uletěním k hornímu okraji obrazovky.


Potom jsem se musel rozhodnout, jestli hrát úroveň s přesýpacími hodinami nebo televizorem. Zvolil jsem to druhé. To, co se objevilo, jsem vůbec nečekal.


Když jsem stiskl tlačítko pro zahájení úrovně s televizorem, objevila se tato obrazovka s animací. V pozadí také hrála hudba, což bylo to přihlouplé téma hesla GHID0RA, které hrávalo v Kvízových úrovních.

Bylo to tak zvláštní, až mi to připadalo nějakým způsobem nepříjemné. Bylo to také trochu strašidelné, protože jsem měl přesně takové tričko, když jsem byl malý. Po spuštění animace jste se mohli vrátit zpět na mapu stisknutím libovolného tlačítka.

Po tomhle jsem neměl tušení, co čekat od zbytku těchto ikon. Dále jsem šel zkusit ikonu přesýpacích hodin. Tak nějak se mi ulevilo, když se objevila skutečná úroveň.


Rozhodně to byla velice neobvyklá úroveň. Celá v hnědém, s časoměřičskými přístroji vznášejícími se ve vzduchu a s obrovskými pendlovkami v pozadí. Hudba byla stejná jako na mapě.

Na samém začátku úrovně jsem se setkal s něčím, co jsem nečekal, že uvidím: původní nepřátelé ze hry!


A nejen to, zdálo se, že ji je celá armáda. A žluté tanky, která se normálně nepohybovaly, se teď pohybovat mohly. Utrpěl jsem nějaké poškození, ale nebylo to nic, co bych nemohl zvládnout. Ale nejzajímavější věcí na této úrovni byly barevné přesýpací hodiny.


Byly zde tři druhy:

1) Modré přesýpací hodiny, které zpomalily čas a zaplnily úroveň nepřáteli z minulosti.
2) Rudé přesýpací hodiny, které zrychlily čas a zaplnily úroveň nepřáteli z budoucnosti.
3) Zelené přesýpací hodiny, které vrátily čas do normálu a zaplnily úroveň původními nepřáteli.



Nejdřív jsem se setkal s modrými přesýpacími hodinami. Jak bylo řečeno, hra se začala zpomalovat a já spatřil "nepřátele z minulosti" což bylo pět různých pravěkých zvířat. O pravěku toho moc nevím, ale věřím, že všichni tito nepřátelé představují skutečná zvířata.

Úroveň pokračovala dál a já se setkal se zelenými přesýpacími hodinami a potom jsem zase bojoval s původními nepřáteli. Bylo to těch samých pět typů, takže jsem neudělal žádné snímky obrazovky. Ale v poslední části jsem se setkal s rudými přesýpacími hodinami a s nepřáteli, kteří museli být z budoucnosti.

Netušil jsem, zda mi hra ukazovala osmibitové verze tvorů, kteří budou existovat za tisíce let v budoucnosti Země nebo ne. Ale s tou myšlenkou v hlavě jsem shledával tuto část velmi zvláštní a bylo v ní mnohem více napětí, protože se vše pohybovalo rychleji.


Jeden z nepřátel z budoucnosti velice připomínal cosi zvané "Troodoní můž", o čemž jsem četl v jedné knize. Další vypadal jako jakási organická vesmírná loď.


Když se objevil jediný zástupce pátého typu nepřátel z budoucnosti, ostatní vzali nohy na ramena a nechali mě samotného s ním bojovat.

Mohl létat, ale jeho postavička se vůbec nepohybovala a jeho jediným útokem byl blesk z jeho "tváře". Byl překvapivě silný a myslím, že by se dal považovat za minibosse.


Po jeho poražení po sobě nechal kapsli na doplnění zdraví a energie, které jsem ztratil v boji, což bylo velice příhodné! Budu potřebovat veškerou pomoc, kterou seženu k dokončení této úrovně jen s Mothrou.

Po předchozí úrovni, kterou jsem nazval "Cestování časem", následovala další úroveň vypadající jako skládka toxického odpadu.


Jak můžete vidět, toto místo vypadalo špinavě a nehostinně.
Hudbou byla krátká atmosférická skladba ze syntetizátoru hrající ve smyčce. Její poslech ve mně vyvolával pocit, jako kdybych sám čichal nějaké toxické výpary a celou dobu mi to nedělalo dobře na hlavu. Dokonce jsem měl pocit, jako bych se při hraní úrovně dusil.


Všichni nepřátelé se zdáli být nějakým způsobem zmutovaní. Na horním snímku obrazovky můžete vidět zelené mumie s ptačí lebkou, které vyskakovaly z odpadu a plivaly projektily. Je zde také hnědavé monstrum připomínající kraví kostru s pavoučími nohami.


V polovině cesty úrovní jsem dokonce spatřil jednoho z jelenů z lesa. Byl sám, a když jsem ho spatřil, pil toxický odpad ze sudu pomocí jazyka, jaký má mravenečník.


Pokusil jsem se ho zastavit, ale pak se z ničeho nic objevilo tohle hejno ptáků s lebkami a začalo útočit.

Jelen se vyplašil a spadl přímo do toxického odpadu. Bylo mi ho líto. Jeden z ptáků mě kousl, ale zregeneroval jsem se jejich zabitím, byli poměrně slabí.

Probíjel jsem se dál. Ze všech úrovní Entropy byl tenhle asi "nejnormálnější" ve smyslu "postupuj vpřed, rozbíjej věci", jako v původní hře.


Při postupu úrovní jsem narazil na další tvory, beztvarou hmotu s chapadly a nějaká deformovaná stvoření s jakoby lidskými zuby. Nechtěl jsem je provokovat k boji, takže jsem letěl u horního okraje obrazovky. Sem tam jsem se musel vypořádat s občasným hejnem ptáků.


Na konci úrovně bylo obrovské modrozelené jezero, kde jsem se střetl s dalším minibossem. Jakési monstrum s dlouhým krkem a velrybí lebkou. Útočilo tlamovým projektilem a výpady proti vám. Také se mohl ponořit a rychle vynořit na jiném místě.

Porazit ho bylo těžší než bosse z Cestování časem, a měl spoustu zdraví, protože mi to muselo zabrat tři minuty. Když umíralo, vydalo opravdu hlasitý zvuk a potom se potopilo, zatímco jsem opustil obrazovku.

Zpátky na mapě jsem šel na nejbližší ikonu, kterou jsem ještě neviděl, což byl bílý strom. Jak jsem se domníval, úroveň byla zimně laděná předělávka lesní úrovně.


Ale na rozdíl od původního lesa jsem se při zahájení této úrovně necítil neklidný. Myslím, že s tím měla co do činění hudba. Byla to mírná klidná skladba, zněla téměř romanticky. Bylo to celkem uklidňující a sám les vypadal pod sněhem mnohem méně zlověstněji.

Cestoval jsem první částí a užíval si atmosféru po čtyři minuty, když jsem si náhle něco uvědomil: od začátku úrovně jsem neviděl jediného tvora. Kde jsou všechna zvířata? Brzy poté jsem opustil obrazovku a začala druhá část úrovně.

Ve druhé části jsem byl stále v zimním lese, ale hudba teď utichla. Začínal jsem mít podezření, ale nakonec jsem si připomněl, že ve hře byly i ostatní prázdné úrovně a tahle byla pravděpodobně stejná jako ty ostatní.

Ale pak… jsem zaslechl něco povědomého. Byla to dvanáctivteřinová smyčka hudby ze začátku "NELÍTOSTNÉHO CHLADU". Cítil jsem, jak se mi zastavilo srdce, když se mi naskytl tento strašlivý pohled:


Byla to celá skupina mrtvých jelenovitých stvoření pokrytá sněhem. Podle modročerného zbarvení jejich kůže museli všichni umrznout. Při bližším pohledu chyběly některým z nich části těla. Teď jsem byl vyděšený. Ale musel jsem pokračovat dál.

Před opuštěním úrovně jsem opravdu doufal, že uvidím něco připomínající živá lesní zvířata z dřívějška. A brzy se mé očekávání naplnilo.


Tvor vypadal jako ten lenochod se zobákem, až na to, že měl bílou srst a vypadal víc jako gorila. Když jsem ho viděl, kráčel velmi pomalu, ale byl jsem rád, že vidím alespoň něco živého. To však netrvalo příliš dlouho.


Smečka raptorů, která musela vycítit, že je ještě někdo naživu, se vyřítila z pravé strany obrazovky. Zobatá gorila neměla šanci, když se jeden z raptorů vrhl vpřed a okamžitě jí roztrhal zadní nohy.

Tito "bílí raptoři" se chovali zcela odlišně od svých mírnějších příbuzných. Zatímco ti druzí raptoři útočili pouze při lovu nebo vyprovokování, tito bílí raptoři se zdáli být jako smyslů zbavení. Útočili na vše ve svém zorném poli, jeden z nich běhal sem a tam a jen tak drápal do vzduchu, dokonce zvuky, které vydávali, zněly jinak, mnohem výše položené a zuřivější.


Když jsem opouštěl poslední část, viděl jsem dva raptory bojovat na život a na smrt. Oba byli posetí zraněními a jeden z nich přišel o oko. Udělal jsem snímek obrazovky, ale nezůstal jsem, abych viděl, kdo v boji zvítězil.

Už mi zbývala pouze jediná část úrovně, abych se dostal zpět na mapu. Avšak v této části už jsem nebyl v zimním lese, ale místo toho na prázdné travnaté pláni s jasným šedým měsícem na obloze. Příjemná hudba z první části Zimního lesa byla zpět.


A okamžitě jsem začínal pociťovat hrůzu. Bude to znít šíleně, ale je to naprostá pravda: Hra vytvořila tuto úroveň podle jedné z mých vzpomínek.

Po dlouhé cestě ničím jsem dorazil k jezeru. Potom Měsíc klesl z oblohy a začal se líhnout jako vejce. Když se tak stalo, vypadla do jezera skrčená humanoidní postava a obě poloviny Měsíce se rychle rozpadly.




Slyšel jsem cáknutí, když dopadla do vody, potom nastalo ticho. Obrazovka se začala třást a z vody se vynořil nový tvor.


A tak jsem se seznámil s monstrem, kterému říkám "Měsíční netvor". Tohle byl jediný snímek obrazovky, který jsem pořídil, jelikož jsem se soustředil na vyhrání souboje. A byl to to zatím nejtěžší souboj. Silnější než kterýkoliv z předchozích bossů, by bylo tohoto tvora těžké porazit s Godzillou, a s Mothrou se to zdálo téměř nemožné.

Asi můžu považovat za štěstí, že monstrum postrádalo útoky jako Giganovu pilu, protože kdyby ano, tak bych to nevyhrál. Měl jsem sotva tři dílky zdraví, když jsem zabil tuto ohavnost.

Ale to, co následovalo, se dá sotva nazvat odměnou.

…Snažil jsem se dodržet své sliby a roky potlačovat tuto vzpomínku, ale zdá se, že to ze sebe musím dostat. Je to pro mě velice bolestivá vzpomínka, ale hra už to dávno ví a byste to měli vědět také. Řeknu vám jen ty podstatné části, protože si nechci připomínat tento zážitek, pokud nemusím.

Ještě na střední škole jsem měl přítelkyni jménem Melissa. Trpěla jakousi duševní chorobou, které jí způsobovala jisté "záchvaty".

Když měla takový "záchvat", stála nebo seděla zcela bez hnutí a její obličej ztratil veškeré výrazy, které měla předtím. Mluvila velmi zřetelně bez jakéhokoliv náznaku emocí. Když bylo po všem, začala se třást a někdy skryla obličej v dlaních a zůstala zticha několik minut. Opravdu nedokážu slovy vyjádřit, jaký mi to navozovalo pocit a ani se o to nepokusím. Museli byste to sami vidět, abyste to pochopili.

Ale navzdory tomu byla velmi milá a mně na ní hodně záleželo.
Rádi jsme v noci chodívali do přírody a pozorovali hvězdy. Ale jedné noci mi neřekla ani slovo, jen zírala přímo na Měsíc a třásla se. Pokoušel jsem na ni promluvit, ale ona se náhle zvedla a rozběhla se přímo k silnici. Pokusil jsem se ji zastavit, ale bylo už příliš pozdě. Srazil ji náklaďák a tu noc zemřela.

Podíval jsem se jí do očí zrovna v okamžiku, kdy kola přejížděla přes její krk. Ten pohled mě vždycky děsil.

Vím, že hra o tom ví, protože, potom, co jsem porazil Měsíčního netvora… se stalo tohle.





Rozcestník kapitoly Entropy

9. září 2016 v 13:39 | Alfaraptor |  NES Godzilla Creepypasta
Kliknutím na obrázek se dostanete na vybranou část kapitoly





NES Godzilla Creepypasta - kapitola 4: Dementia

5. září 2016 v 20:08 | Alfaraptor |  NES Godzilla Creepypasta
Autor: Cosbydaf

Překlad a grafická úprava: Alfaraptor



Když jsem se vrátil zpět ke hře, byl jsem velmi naštvaný a zmatený.

Přemýšlel jsem nad tím, jak se na mě to monstrum zadívalo. Ta hra NEMOHLA slyšet, co jsem řekl, to není možné. To musel být nějaký vzácný případ. Ale proč se to stalo zrovna v okamžiku, kdy jsem monstrum slovně napadl?

Ta hra vůbec nedávala smysl. Nová Godzillí monstra, divní náhradníci monster, kvízové úrovně a útěk před rudým monstrem. Nic z toho se nedalo rozumně vysvětlit.

Pokud to byl vtip, tak jsem ho za žádnou cenu nedokázal pochopit a očividně si s ním dali příliš mnoho práce.

Pokud se pokoušeli vytvořit skutečné pokračování s novými Godzillími monstry… proč ještě přidali i to ostatní?

Že by to byl nějaký experiment? Nějaký skupinový projekt vytvořený skutečně talentovanými a šílenými lidmi, kterým se nějakým způsobem ztratila herní cartridge? Nebo bylo záměrem, aby ji našla nějaká náhodná osoba?

Všechno to byly pouze dohady. Napadala mě pouze jediná možnost, jak odhalit záměr této hry: Dohrát ji až do konce. Možná, jen možná bude vysvětlení v titulkách, vysvětlení tvůrců, proč to udělali. Nebo to může být něco mnohem skrytějšího a zvláštnějšího, možná dokonce něco děsivého.

Než jsem se pořádně podíval na herní plochu Dementie, zvažoval jsem zopakování Trancu, abych zjistil, jestli se na mě rudé monstrum znovu podívá. Ale nakonec jsem to zamítl. Chtěl jsem pokračovat dál. Také jsem měl jisté obavy, že vracení se zpět by mohlo hru ještě zhoršit.

Hudba herní plochy Dementie zněla jako hudba Saturnu, akorát byla zpomalená a hrána nástrojem znějícím jako piano. Jako většina hudebních témat nových map z ní vycházel nebezpečný, podezřívavý pocit.

Při poslechu hudby jsem se zadíval na herní plochu Dementie. Tentokrát zde byli čtyři monster bossové: SpaceGodzilla, Manda, Gigan a Baragon. Byl jsem překvapený, že zde byla tentokrát dvě nová Toho monstra. Ale největší překvapení mě teprve čekalo.


Zahájil jsem kvízovou úroveň. Zde je seznam výsledků ve stejném formátu jako ten předchozí:

Kvíz 2

1. Umíš plavat?
Odpověď: Ano, Reakce: Radost

2. Máš rád ryby?
Odpověď: Ano, Reakce: Nevolnost

3. Umí tučňáci létat?
Odpověď: Ne, Reakce: Smutek

4. Dokáže se to otáčet všemi směry?
(Nebylo vůbec jasné, co Obličej myslel tím "to", takže jsem jen hádal)
Odpověď: Ne, Reakce: Překvapení

5. Dýcháš kyslík?
Odpověď: Ano, Reakce: Divný výraz č. 8

6. Chutná dobře, když kousneš ženu?
(Nevím, kdo vymyslel tuto otázku, ale doufám, že je v péči psychiatrů)
Odpověď: Ne, Reakce: Znechucení

7. Je teď tam, kde jsi noc?
Odpověď: Ano, Reakce: Divný výraz č. 6

8. Máš rád kočky?
Odpověď: Ano, Reakce: Zmatek

9. Je voda mokrá?
Odpověď: Ano, Reakce: Hněv

10. Zlomil sis někdy kost?
Odpověď: Ne, Reakce: Radost

11. Máš rád svoji práci?
Odpověď: Ano, Reakce: Ublížení

12. Chtěl bys nové monstrum?
Odpověď: Ano, Reakce: Divný výraz č. 11


Nebyl jsem si tehdy zcela jistý, co Obličej myslel tím "novým monstrem", ale nemohl jsem odolat odpovědět Ano, jen abych viděl, co se stane.

Výsledek byl naprosto nečekaný.


Hra mě vrátila zpět na herní plochu a já měl nové hratelné monstrum v podobě Anguira!
Odmalička jsem chtěl hrát za Anguira, protože to bylo moje druhé nejoblíbenější Godzillí monstrum (a navíc jsem Mothru nikdy neměl moc v oblibě).

Přesunul jsem postavičku Anguira na úroveň napravo od něj, nedočkavý vyzkoušet své nové monstrum.

Než se pustím do popisu úrovně, řeknu pár slov o Anguirovi:

Pomocí tlačítek nahoru a dolů jste mohli vybrat, jestli Anguirus stál na dvou nohách nebo kráčel po všech čtyřech. Nebyl to sice moc velký rozdíl, ale schopnost postavit se byla dobrá pro souboje s bossy a chůze po čtyřech pomáhala vyhýbat se překážkám a útokům.

Mohl mlátit a kopat jako Godzilla, ale neměl útok ocasem. Místo toho měl ale něco mnohem zajímavějšího: Schoulit se do ostnatého klubka smrti a kutálet se. Stále jste sice mohli utrpět poškození, ale méně. Byl to dobrý způsob zbavování se běžných nepřátel, ale na druhou stranu mu to ubíralo energii.

Ale ostnité klubko nebylo jeho jedinou speciální schopností. Když jste stiskli Start, vychrlil ze své tlamy paprsek energie. Připomínalo to Titanosaurův sonarový útok, a pokud byla hra upravená, mohl jako inspirace posloužit útok řevem z Godzillích bojových her od společnosti Atari.

Za zmínku také stojí, že při hraní za Anguira ukazatel úrovně zkušeností začne blbnout. Podle ukazatele života a energie bych řekl, že je tak na úrovni 10.

A nyní k samotné úrovni:


Jak jste mohli uhodnout z ikony úrovně, jedná se o paletu bažin se zemí a pozadím z úrovně Modrých hor.
Ale co okamžitě upoutalo moji pozornost, byla voda, která byla průhledná.

Bylo to pro NES hru vůbec možné? Vím, že Super Nintendo to dokázálo, ale nikdy jsem neviděl nic průhledného ve hře pro NES.

Hudba Zelených hor byla hrána stejnými nástroji jako v Modrých horách, ale melodie byla zcela odlišná. Byl to jednoduchý motiv se spoustou náhlých přerušení následovaných hlasitým tónem každých pár vteřin.
Tak jsem se vydal na obvyklou procházku úrovní. A znovu zde nebyla žádná monstra ani nic jiného, avšak velice brzy jsem došel k útesu nad vodou.


Dalo se jít jedině do vody, tak jsem to udělal. Viditelnost byla ve vodě trochu horší, ale stále přijatelná. Pod vodou jsem narazil na dva nové nepřátele: obří piraňu a jakéhosi ostnatého tvora živícího se u dna. Piraně se mi líbily, protože jsem mohl jasně říct, co jsou zač.

Byl to normální design pro nepřítele, který se mohl objevit ve skutečné hře, a takových nepřátel tady bylo poskromnu.


Nedalo moc práce je zabít, ale byly docela otravné a mohly poměrně dost ubrat z vašeho zdraví, pokud byste je nechali připlavat moc blízko. Také mají tendenci se pohybovat ve skupinkách.

S tvory živícími se u dna se dá snadno vypořádat. Plavou u spodní části obrazovky směrem k vám a dají se snadno zničit pomocí převalení přes ně nebo jejich přeskočením. Na tomto snímku obrazovky můžete vidět, jak se přes něj chystám převalit a za ním je skupinka piraní.


Potom, co jsem dokončil úroveň, jsem přesunul Godzillu na ikonu modrého hradu. Zahájil jsem úroveň a objevila se obrazovka s nápisem "NELÍTOSTNÝ CHLAD".


Úroveň vypadala jako hradní sklepení postavené z modrých cihel s řadami bílých identických tváří vytesaných na zdech. Tyto tváře měly trvalý výraz zděšení.

Bylo zde také jakési mihotavé statické zrnění, které sice neztěžovalo viditelnost, ale přidávalo těmto úrovním velice neklidnou atmosféru. Hudbou byla dvanáctivteřinová smyčka sboru hlubokých hlasů, které mi zněly velmi povědomě.

Když jsem hrál jednu z těchto úrovní, přepadl mě náhlý děsivý pocit úzkosti. Měl jsem pocit, že čím dál procházím úrovní, tím víc se blížím k něčemu nepředstavitelně zlému.

Nebyli zde žádní nepřátelé, avšak tyto úrovně patřily k jedněm z nejdelších ve hře. Hrál jsem jen jednu z nich, ale její dokončení mi zabralo sedm minut.


Tehdy jsem si to nechtěl připustit, ale během hraní úrovně s modrým hradem jsem si něco uvědomil: tato hra má schopnost přimět hráče cítit určité věci.

Nemyslím to tak, jako když se naštvete při hraní mizerné hry nebo když znervózníte při něčem děsivém ve hře. Chci říct, že určité události v této hře vás mohou přimět něco vnímat.

Vím, že to zní zcela šíleně. Neviním vás z toho, že mi nevěříte, taky bych ničemu z toho nevěřil, kdybych hru sám nehrál. Ale na té hře je stále něco strašně moc divného a já to nedokážu vysvětlit.

Takže… potom nastal čas bojovat s Baragonovým náhradníkem.

Ačkoliv byl původně Baragon nejmenším monstrem ve hře, jeho náhradník byl tím největším. Byl tak vysoký, že "země" musela být výrazně snížena a Ne-Baragonova hlava jen tak tak nevrážela do čáry na horní části obrazovky. A byl tak děsivě zvláštní jako obrovský.


Možná si říkáte, jak útočil bez paží. No, měl ten nejsilnější kop ve hře. Ale jeho další bojové techniky jsou mnohem zvláštnější.

Nejdřív na vás vychrlí mračno pixelů, které vás zamrazí, potom ustoupí do pravého rohu obrazovky a… vysune obří kulomet ze svého břicha.



Může se vám to zdát vtipné, ale mě to tak při hraní rozhodně nepřišlo. Tento útok je tak otravný jako Giganova pila a Ne-Baragon by mohl být neporazitelný, kdyby ho používal neustále. Když jsem s ním bojoval, udělal to naštěstí pouze dvakrát.

Jakmile jste rozmrzli, mohli jste utíkat poškodit kulomet, což mu nejvíc ubíralo zdraví. Pomohlo mi ho to zničit a potom nastal čas hrát třetí typ úrovně. Rozhodl jsem se, že pro boj s Giganem a Mondou použiju Anguira a Godzillu pro boj se SpaceGodzillou (což byla jediná vhodná volba).

Než se dostanu k bitvám, popíšu třetí typ úrovně: arktický.

Arktická úroveň je přesně to, co byste podle názvu čekali, ledová tundra s několika úseky vody.


Hudba mi trochu připomínala "Severní polokoule" z Donkey Kong Country v osmibitové podobě. Velmi nebezpečně znějící hudba, nutící mě přemýšlet o tom, jaké to je být uvězněný v tundře a umrznout tam.


V této úrovni byli dva noví nepřátelé. Prvním byl tvor zamrzlý v ledovém kvádru. Kvádr vám blokoval cestu a vy jste museli použít atomový dech k jeho rozmrazení. Vypadají trochu jako menší verze Ne-Gezory, akorát bez oka.


Po vysvobození dělají zvláštní krčivý pohyb a zatlačí vás zpět. Nepůsobí to žádné poškození, ale je to dost otravné.

Po vypořádání se s Ledovými muži jsem pokračoval asi minutu nebo dvě v chůzi, až jsem došel vodnímu úseku. Skočil jsem tam a tentokrát se mi podařilo pořídit snímek obrazovky, jak voda při skoku stříká. Netuším, jak to naprogramovali, ale je to celkem působivé. Další zajímavou věcí je, jak se obrazovka rozostří, když jste pod vodou.



Tady můžete vidět dalšího nového nepřítele, tvorečka, kterému říkám "Ostnitý chodec". Jdou směrem k vám a náhodně vybuchnou (nebo okamžitě, když na ně zaútočíte) a šíří ostny každým směrem. Ostny nepůsobí moc velké poškození, ale několikrát jsem byl kvůli nim nebezpečně blízko pádu do jámy.


Jo, když už mluvíme o jámách: pod vodou má hra vlastnost plošinovek: bezedné jámy. V původní hře nic takového nebylo, protože to byla čistě akční hra, ale jámy byly super přídavek.


Potom, co jsem se dostal zpět na souš, na mě čekal zcela nečekaný miniboss: Maguma, mroží monstrum. Vím, že hra začala s nějakými neznámými monstry, ale páni. Ne, že bych si stěžoval, ale je celkem super zase vidět jedno nedoceněné monstrum.


Magumova bojová taktika byla velmi jednoduchá, měl ledový paprsek a mohl do vás vrazit. Žádná velká výzva, ale rozhodně zábavnější než minibossové Matanga v původní hře.


Jedna opravdu zajímavá věc na Magumovi je, že po porážce nezemře, ale otočí se a odejde. Bylo to poprvé, kdy jsem viděl, aby nepřátelské monstrum změnilo směr nebo aby odešlo. Zkusil jsem ho dohnat, ale zmizel, jakmile jsem se dostal do vody. Mizera jeden.

Tolik k arktické úrovni. Dále budu mluvit o Mandě.

Zapomněl jsem to zmínit už předtím, ale hudba, která hraje během soubojů s monstry je použita z původní hry.

Z použitých témat tu byla:

Titanosaurus: Gezorova hudba
Biollante: Hedorahova hudba
Orga: Baragonova/Moguerova hudba
Manda: Varanova hudba
SpaceGodzilla: MechaGodzillova hudba


Co se týká boje, byla Manda schopný protivník. Jakmile si uvědomila, že je jedna taktika neúčinná, okamžitě přešla k jiné.


Manda používala pěkných pár triků, jako chrlení ohně, kousání a jeden z nejotravnějších, ovíjení.


Ne, že by to neúprosně ubíralo život jako Giganva pila, ale byl to Mandin nejsilnější útok.


Ještě jedna věc (kterou považuju za fakt super) byla, že mi během boje přiletělo na pomoc Gotengo, Manda ho sice s lehkostí zničila, ale stejně to bylo super.

Po porážce Mandy jsem si zahrál arktickou úroveň pro doplnění zdraví a pak se vydal bojovat s náhradníkem Gigana. Když boj začal, byl jsem velmi zmatený, protože tam nic nebylo. Myslel jsem si, že to bude jako "souboj" s Titanosaurem v Pathosu, ale zrovna v okamžiku, kdy jsem se měl vrátit zpět na mapu, se na obrazovce objevila piraňa.


Ale moc dlouho tam nebyla. Krátce poté se z reproduktorů ozvalo vysoko položený vřískot a přiletěl Ne-Gigan a roztrhal ubohou rybu na kusy.



No, tohle je taky způsob, jak dostat hráče do střehu. Jeho nečekaný nástup mě pořádně vylekal a zaplavil mě nával adrenalinu. Což bylo při zpětném pohledu dobře, jelikož Ne-Gigan byl jeden z nejrychlejších a nejneústupnějších protivníků ve hře.


Ne-Gigan byl tvrdý, ale moje nové zkušenosti s Anguirem mi pomohly dorovnat síly. Pořád to ale byl neuvěřitelně intenzivní souboj! Ne-Giganovy útoky sestávaly z jakéhosi krvavého laseru, který chrlil ze své tlamy a dolů směřujícího sekání. Čekal jsem nějakou šílenou variantu útoku pilou, ale naštěstí se nic takového nestalo.



Zvukový útok byl nedocenitelným pro jeho poražení. Pořídil bych víc snímků obrazovky ze souboje, ale musel jsem se vážně soustředit.

Potom už zbývalo porazit jen jediné monstrum: SpaceGodzillu. Jak jsem zmínil už dříve, pro tento boj jsem použil Godzillu.


SpaceGodzillova bojová technika bylo poměrně frustrující, ale na druhou stranu velmi chytrá.


SpaceGodzilla používal svoji energii k vytvoření dvou létajících krystalů, které se po dosažení země proměnily v krystalové věže.


Tyto věže nejenže blokovaly cestu ke SpaceGodzillovi, ale také mu umožňovaly si neustále plně dobíjet energii a zasahovat vás smrtícím plně nabitým korónovým paprskem, dokud jste věže nerozbili.



SpaceGodzilla by nakonec své energetické věže zcela vyčerpal, až by se rozbily, ale pokud byste na to čekali, ztratili byste nejspíš hodně zdraví. Zdálo se, že atomový dech věže spíše dobíjí, takže jste museli použít fyzické útoky.


Když jste se konečně dostali dostatečně blízko k zasažení SpaceGodzilly, nebyl to žádný měkkota. Jakmile jsem ho praštil, vrátil mi to stejnou silou. SpaceGodzilla udělá vše, co je v jeho silách, aby vás zatlačil zpět k levému okraji obrazovky, aby mohl vytvořit další věže.

Když už bylo po všem, zbývalo mi jen pět dílků zdraví. Ale na tom nezáleželo, protože už jsem nepotřeboval bojovat. Potřeboval jsem utíkat.


Tak a je to zase tady. Nakonec jsem se rozhodl, že chci opravdu vidět konec této hry. Nehledě na to, jak děsivé někdy tyto úrovně mohou být, musím se přes ně dostat.

Rozhodl jsem se, že ať se stane cokoliv, ať mi hra cokoliv ukáže, dostanu se až na konec. A rozhodl jsem se, že odteď už neřeknu ani jediné slovo během úrovní s rudým netvorem.

Tentokrát jsem vyzkoušel Anguira, protože jeho valivý útok mi umožňoval pohybovat se rychleji než s Godzillou nebo Mothrou. Útěk začal stejně jako první dva, až na to, že pod zemí byla krvavá řeka. Už mi to začínalo jít a rychlost a přebytečná rychlost z kutálení mi pomohla získat náskok před rudým monstrem. Obzvlášť, když jsem se nemusel starat o energii a mohl se tak bez přestání kutálet.


Jako u předchozích úrovní s vodou jsem i tady došel až na konec souše. Takže jsem skočil do krve. K mému překvapení mě pekelný netvor nepronásledoval, prostě jen zastavil na okraji souše a šklebil se. "Asi neumí plavat", říkal jsem si v duchu.

Takže jsem pokračovat v cestě krví. Kolem dokola nic nebylo, ale věděl jsem, že se něco děje. Přece ten útěk neskončí tak snadno, nebo ano? Určitě se ještě něco stane. Brzy na to jsem zaslechl hluboký řev znějící trochu jinak…


…a monstrum v novém vodním těle se vydalo za mnou! Netušil jsem, že dokáže měnit tvar. Po jeho objevení začal být útěk mnohem náročnější, přesně, jak jsem předpokládal. Pohyb kapalinou mě zpomaloval, což vyrovnalo moji a netvorovu rychlost na stejnou úroveň. Jediné, co mě mohlo udržet naživu, bylo rychlé uvažování a moje reflexy.

Narazil jsem na několik bezedných jam, ve kterých se vznášely miny. Předpokládal jsem, že kontakt s jednou z nich vám ubere zdraví a zatlačí vás zpět. Vzhledem k tomu, jak rychle rudý netvor plaval, by kontak s minou znamenal jistou smrt, takže jsem vynaložil velké úsilí se jim vyhnout.

To však nebylo vše, na co jsem si musel dávat pozor. V polovině útěku odhalil pekelný netvor další překvapení: chapadlo tvořené jeho vnitřnostmi zakončené zubatými čelistmi vystřelilo z jeho tlamy snažící se mě stáhnout a pohltit. Jen tak tak jsem se vyhnul chapadlům a minám, ale poznal jsem, že netvor začal být zoufalý, jelikož byl útěk téměř u konce.


A přibližně o minutu později jsem spatřil kousek země, který sloužil jako východ. Vyskočil jsem s veškerou silou, kterou jsem shromáždil (aniž bych zničil svůj ovladač). Netvor řval vzteky a vyskočil z krvavé řeky, aby se mě naposledy pokusil stáhnout dolů, ale unikl jsem jeho sevření. Pro tentokrát.


Hodil jsem sebou na postel a zhluboka se nadechl spokojený s dalším úspěšným únikem. Teď jsem mířil do pátého světa: Enthropy.